Star Wars. Jurský park. Indiana Jones. Schindlerův seznam. Harry Potter. E.T. Čelisti. Blízká setkání třetího druhu.

Williamsova hudba je esencí snu jménem Hollywood. A jeho umělecké partnerství se Stevenem Spielbergem a Georgem Lucasem určovalo, co si budou děti i dospělí broukat generaci za generací.

Hudba Johna Williamse je velmi tradiční, profilový, oslavný dokument, v němž se střídají archivní záběry, zpověď samotného skladatele a mluvící hlavy jeho přátel, spolupracovníků a obdivovatelů. A že jich nemá držitel pěti Oscarů a padesáti dvou oscarových nominací málo. 

Dokument jsme probírali i v posledním MZ Live:

Režisér tohoto chvalozpěvu Laurent Bouzereau nás chronologicky provádí životem a dílem věhlasného filmového skladatele s velkým důrazem právě na to druhé (jak ostatně název dokumentu napovídá). Až do setkání se Stevenem Spielbergem vidíme velmi zrychlený průlet Johnovým životem a dílem – potěší zmínka o jeho rané kariéře pianisty a jazzmana (což je vliv, který se jednoznačně promítnul do jazzové skladby v baru Mos Eisley na Tatooinu). 

Jakmile dojde na setkání Williamse se Spielbergem, kteří vytvořili možná nejstabilnější a umělecky nejrozpoznatelnější duo novodobého Hollywoodu, dostáváme pohled na velmi dojemnou bromanci, na spolupráci plnou obdivu a sounáležitosti. Williams ví lépe než sám Spielberg, jakou hudbu Steven potřebuje. A Spielberg se na adresu Williamse vyjadřuje s maximálním obdivem. Jeho komponování pokládá za „nejryzejší formu uměleckého výrazu“, jíž byl kdy svědkem. Pokud prochází obtížnou fází natáčení, upíná se podle svých slov k momentu, kdy bude moct na několik dnů zasednout v nahrávacím studiu a sledovat, jak John diriguje orchestr a hudba jeho nového filmu ožívá. 

Byl to právě Spielberg, který Williamsovi doporučil, aby komponoval hudbu ke Star Wars, přestože ten preferoval jiný projekt. Naštěstí však radě svého přítele dopřál sluchu. A byl to absolutní sluch. Ve třech trilogiích Star Wars Williams vytvořil své nejpamětihodnější a nejkomplexnější dílo, které bohatě užívalo tradice leitmotivů známých z Wagnerových oper. 

Lucas, jenž prohlásil, že by bez Wlliamse prequelovou trilogii vůbec netočil, však přišel s jedním zásadním zlepšením. Původní motiv hrající během Lukova sledování dvojitého západu slunce (scéna i track známý jako Binary Sunset) opatřil Williams původně odlišnou skladbou. Až na Georgeovo naléhání přišel s tímto teskným a zároveň vroucím kusem o upínání se k horizontu, který pro mě Star Wars definuje víc než úvodní fanfára nebo Imperiální pochod. 

Williamsovo mladistvé nadšení je viditelné například i v tom, s jakou radostí vítá diváky, kteří na koncertu hudby Star Wars máchají zmenšenými replikami světelných mečů. Ostatně sám si ho také místo taktovky vyzkouší. 

Williams v dokumentu vyjadřuje obavy o budoucnost orchestrální filmové hudby, jakkoliv chválí své mladší kolegy a jejich schopnost pracovat s elektronikou (on sám však stále píše partitury ručně). Se Spielbergem se kdysi vydali proti proudu a tendenci šedesátých let poskládat filmové soundtracky čistě z výběru populární hudby. A tak zapříčinili renesanci filmové orchestrální hudby.  Pro Williamse je „orchestr instrumentem, který hudbu přináší“. Ne elektronika, ale výkony jednotlivých hráčů propůjčují hudbě jedinečnost a duši. 

Sledovat Williamse a jeho zapálení pro muziku a film je nesmírně oblažující, nicméně… Hodnotíme-li dokument, hodnotíme jeho skladbu, jeho schopnost dostat se subjektu pod kůži, přinést nové informace, analýzu. Ty nejlepší dokumenty mohou přispět k převratu v myšlení nebo vynikají formální inovací. O nic takového se dokument John Williams nepokouší. 

Dokumentu chybí jakákoliv snaha o hudební analýzu. Williams je často přirovnáván k mistrům klasické hudby romantismu, ale nedozvíme se, jaké jsou jeho postupy v porovnání s jejich, v čem se liší, v čem je stejný. Naprosto se tedy vyhýbá hudební teorii nebo každodennosti komponování. Nabízí se otázka, proč mám poslouchat Setha MacFarlanea nebo frontmana Coldplay, jak opakují ty stejné superlativy dokola? Opravdu se nemohl objevit poučenější muzikolog? Chvála zejména v poslední třetině už hraje repetici.

Dva nejpoutavější postřehy zazní od samotného Willamse: vysvětlení, proč slavných pět tónu z Blízkých setkání následuje po sobě tak, jak následuje, a co značí onen poslední tón; a zároveň výčet vlastních skladeb, které se nejvíc přibližují jeho představám (Yodovo téma, které zazní při vyzvednutí Lukovy stíhačky z močálu, motiv z E.T. a druhá věta jeho houslového koncertu).

Absence kritičnosti samozřejmě neznamená takový problém, jako kdyby šlo o portrét politika nebo umělce kontroverzního (takový dokument o Kundeorvi Od Žertu k Bezvýznamnosti se v podstatě celé problematičnosti Kunderovy osobnosti vyhýbal). U Williamse to tolik nevadí. 

Ale pokud hodnotíme film, a nikoliv velikána, o němž je natáčen, musíme poznamenat, že Bouzereau nepřišel ani s jedním originálním dramaturgickým řešením. Je to skutečně apoteóza podle dokumentární šablony a v něčem spíše propagační materiál než hluboká sonda. Je škoda, že režisér Bouzereau není ani zdaleka tak zvídavý jako dvaadevadesátiletý maestro.

V případě Hudby Johna Williamse je divácký zážitek mnohem silnější, než je síla filmu samotného. Je radost poslouchal Williamsovy skladby a možná ještě větší poslouchat jeho postřehy. Skladatel totiž nevystupuje až tak často, pokud zrovna nepronáší řeč z oscarového pódia. 

Williams je naprosto okouzlující a stále břitce myslící muž. Když má proslov u příležitosti pojmenování jedné studiové budovy, která nově nese jeho jméno, prohlásí, že když byl malý a chodil s tátou, který zde pracoval, do studia, pomyslel si, že jednou bude budova jeho. A teď konečně je! Zkrátka naprosto odzbrojující. 

Chris Columbus sdílí anekdotu, že se spokojenost po testovací projekci filmu Sám doma po přidání Johnovy hudby zvýšila o pět set procent. Asi o tolik Williamsova hudba povyšuje i tento dokument.