Klobouk. Bič. A zdání, že už je to všechno pryč. Pustit si prvního Indyho je snad to nejhorší, co můžete letos udělat. A stejně byste neměli odolat. Srovnání se zkostnatělou čtyřkou se sice nevyhnete, ale kdo by si odepřel pravidelnou dávku dobrodružství? O příčinách a důsledcích vzniku brakového hrdiny toho bylo napsáno hodně - od plážových rozhovorů Spielberga s Lucasem až po rozebírání jednotlivých scén a odkazů. Proč nosit sovy do Atén, vynechme důvěrně známé skutečnosti a zkusme se soustředit na to, jak dokázal Spielberg během těch osmi let natočit tři diametrálně odlišné filmy. Dobyvatelům chybí rozpustilost a nesourodost druhého dílu i chirurgická přesnost a sentiment trojky. Přesto se hned na poprvé povedlo neotesaného hrdinu s klukovským charismatem dokonale uchopit a poslat ho na diváky jako nezastavitelnou kouli z úvodu snímku. Už samotný otvírák Indyho definuje ve vší jeho prostotě - vzrušující pasti, neselhávající humor, zaručená spektakulárnost a jeden povinný odkaz k tomu (mrkněte se na označení letadla, tedy pokud to pro vás není doslova staletý fórek).

Těžko říct, kam se všechno tohle podělo ve čtyřce, ale tady to prostě bylo na stříbrném podnose, servírované hlavním hrdinou, se kterým se divák mohl identifikovat ještě o chlup snáz než s Lukem Skywalkerem z planety se dvěma slunci. Sem nacisty, támhle biblickou ikonu, jinam zas vyhaslou životní lásku nebo malý vtípek (Kámen-nůžky-šavle-bouchačka na tržnici), který vznikne z radosti či improvizace. Spielberg s Lucasem občas přiznávají, že se tenkrát za kamerou chovali jako já v kuchyni (sahajíc po koření, které je zrovna po ruce, však ono se to už nějak vyvrbí), ale s miliardou vděčných fanoušků na krku se za to už nemusí stydět. I po letech u Dobyvatelů totiž z větší míry funguje tehdejší hravá atmosféra, která s přehledem přebíjí nostalgii. A vězte, že pokud už tam nějaká je, neplyne z toho, že jsme ten film před patnácti lety viděli v kině. To se poštěstilo málokomu (teď je akorát na čase, aby se ozval Duro :). Indy nás bere ještě mnohem dál, dělá z nás kluky a holčičky, kteří by kvůli mapě s bájným Xkem překopali klidně celé pískoviště.

Někteří z nás vyrostli, jiní na to teprve čekají, ale právě tenhle film vám i po desátém zhlédnutí dopřeje ne tak úplně samozřejmý luxus. Nabije vás energií, nasadí vám klobouky a předá lopatičky. To všechno bez CGI, mladých podržtašků a povinných sexbomb (i když Karen Allen byla sakra kočka). Lítostivé plkání "šestadvacetiletého starce"? Jednoduše si přiznejme, že Indymu se jindy než v osmdesátých letech dařit nemohlo. Byla to doba pokleslých žánrů, velkolepých postav (a hudebních motivů) a utahování si ze sebe sama. Málokomu se to vešlo do jednoho celovečeráku a snad jen Spielberg to dokázal servírovat ve třech pestrých chodech. S tím, že ten hlavní a nejvydatnější přišel bez klepání a jako první. Můžete tisíckrát velebit Seana Conneryho, ale schválně se zkuste rozpomenout to nejlepší z Dobyvatelů... vidíte? Už to vypadá skoro jako remíza. Ještě mrkněte na trailer a budete v tom až po uši. Kolik že vám právě teď je? "Příští rok vosum let". Minimálně do vynálezu elixíru mládí je tohle ta nejlepší náhražka. A to z ní dělá velmi důležitý artikl nejen ve světě filmu.