Většina hollywoodských mimozemšťanů chce lidstvo sežrat, nebo na lidech alespoň dělat nějaké odpudivé experimenty. Na to už jsme si zvykli. Jenže občas se objeví nějací, co jsou tak fajn, že by jim člověk odpustil i vyskakovací čelist, se kterou by vykusovali vedlejším postavám mozky. Ale dost blbých fórů. Všichni víme, že E.T. je strašný sympaťák, ovšem za to, co provedl sci-fi žánru a obecně filmové konkurenci v létě 1982, by si zasloužil stát vedle Vetřelce. Tenhle mrňavý návštěvník z vesmíru totiž tehdy doslova rozbil kina a chvíli to vypadalo, že lidi na nic jiného chodit nebudou. Blade Runner, Věc a jejich tržby by mohli vyprávět. 

Steven Spielberg byl zkrátka v osmdesátých letech v životní režisérské formě a po tom, co poprvé proháněl po place Harrisona Forda v klobouku, si řekl, že zkusí natočit něco ještě víc rodinného. Ne že by si v Indym nenašel to svoje víceméně každý divák, ale přeci jenom tam těch nácků a rozteklých ksichtů bylo možná moc. 

Spielbergovi se povedlo v příběhu mimozemšťana, kterého jeho kolegové při útěku ze Země zapomenou v Kalifornii, namíchat všechno tak, že do kin mohli vyrazit děcka, co sotva nastoupila do školy, jejich starší sourozenci, ale i rodiče. Spielbergovo maloměsto, kde se každý zná s každým a přitom lze za deset minut na kole dojet do lesa daleko od dohledu dospěláků, působí s přibývajícími roky víc a víc jako jiný svět. A jako bezstarostná doba, na kterou už můžou starší diváci jen nostalgicky vzpomínat bez ohledu na to, jak moc velká to byla fantazie i v těch osmdesátých letech… v každém případě je pohlcující jak pro malé diváky, tak i pro lidi, kteří chodí od osmi do půl páté do práce a bojí se, kdy i na ně přijde krize středního věku.  

Ačkoliv se Spielberg nebojí procpat do filmu i vážnější témata, jako jsou rozvod nebo tajné vládní organizace lovící mimozemšťany, většinu času je tohle všechno hrdinům fuk. Jde jim o to, že našli mimozemšťana a když zjistili, že se ho nemusí bát a může to být fajn kámoš, chtějí si ho nechat. E.T. je většinu času vyprávěný skrz kouzelně naivní dětský pohled na svět – všimněte si, jak většinu času nevidíme dospělým krom maminky do obličeje. Děti vidí věci jinak. Černobíle, ale pokud tu mají pocit, že se děje něco, co by se dít nemělo, budou proti tomu bojovat. Ať už jde o ukrývání mimozemšťana, nebo osvobozování žab, které by jinak čekala pitva v hodině biologie. 

Spielberg většinu času nic nevysvětluje. Jen ukazuje, jak celou záležitost vidí prckové, co si nechtějí a vlastně ani nedovedou připustit, jaké by mohla mít následky. E.T. je prostě jejich kámoš, a tak se o něj chtějí postarat. A právě tohle jednoduché vidění světa, které ke konci stojí v kontrastu s tím, co si myslí nikoliv zlí, ale přinejmenším pragmatičtí dospělí, je na E.T.m to nejzajímavější. A ten důvod, proč nestárne. Jednoduše člověka vrací do dětství. Do doby, kdy byl svět jednodušší, za dobrou věc se mělo bojovat a žádné „jenže co když...“ neexistovalo. 

Samotný E.T. sice po čtyřiceti letech zestárnul, ale zdaleka ne tolik, aby animatronická loutka Carla Rambaldiho působila směšně. Scény, kdy si E.T. poprvé zavolá domů, kdy ho mrňavá Drew Barrymore navlékne do šatiček a kdy svým svítícím prstem léčí lidské kamarády, jsou stejně působivé a dojemné jako před lety. Po filmařské stránce E.T. nezestárnul. A pokud ano, tak vlastně spíš dozrál. Stranger Things a podobné projekty by rády připomněly tuhle dobu plnou bezstarostných příběhů pro všechny generace, jenže Spielbergův mimozemšťan vám ukáže, že mají ještě co dohánět. Tak se po letech nechte zase dojmout. U téhle klasiky se za to stydět fakt nemusíte.