Starostlivá matka Marta společně se dvěma dcerami přijíždí na samotu uprostřed lesů. Ve znepokojivě neuklizeném domě nenachází jen zašlé vzpomínky na vlastní dětství a zesnulou maminku, nýbrž i stále žijícího – či lépe řečeno přežívajícího – otce. Zahořklý důchodce nedůvěřuje žádným moderním výdobytkům, holduje analogovým médiím, šetří jídlem a i ranní rosu pracně zužitkovává na vodu. Marta jeho apokalyptické smýšlení nesdílí, musí se mu však podřídit – schovává sebe i děti před násilnickým manželem. V tom jí zlehka pomáhá i místní podivín, správce (skutečně existujícího) zvířecího krematoria Věčná loviště. Navíc se zdá, že se v okolí přemnožila divoká prasata, a z místního rozhlasu v nedaleké obci zaznívají neurčité výzvy k zachování klidu…

Debutující režisérka a scenáristka Evženie Brabcová dosud působila hlavně jako střihačka, a to hraných (Moje slunce Mad, Mars) i dokumentárních (Hledá se prezident, Bratříček Karel) titulů. Svou celovečerní prvotinu chystala od roku 2017 a za tu bezmála dekádu se vyvinul nejenom samotný projekt, ale i společnost – vinou covidu, klimatické změny i válečného ohrožení se téma prepperství stalo hmatatelnějším a připravovat se na konec světa už nezní tak šíleně jako kdysi. Snímek by tak díky dlouhému vývoji paradoxně mohl získat na aktuálnosti, doplácí však hlavně na to, že se jednoznačnému uchopení kteréhokoli z načrtnutých témat spíše vyhýbá.

Divočina: FOTOGALERIE

Z výše načrtnuté přehlídky motivů je zřejmé, že se Brabcová nechtěla systematicky zaměřit jen na jedno téma, nýbrž naznačit větší množství rovin, v nichž můžeme o střetu řádu s divočinou hovořit – ať už jde o partnerské a rodinné vztahy, fungování jedince v rámci společnosti či rovnou globální environmentální žal. Martin rozpadlý vztah s hrubiánským manželem a její konflikty s jinak smýšlejícím, tvrdohlavým a leckdy až krutým otcem existují paralelně s dalekosáhlejšími hrozbami, které postavy ani nemohou dohlédnout. A my s nimi – skutečně jsou figury v přímém ohrožení? Je otec pomatený samotář, anebo skutečně ví víc?

„Daleko spíš se přežije, když je člověk napojenej na minulost,“ říká životem ztrhaný patriarcha s adekvátně omšelým vzezřením Jana Vlasáka. Upíná se na dřívější jistoty, i ty jsou však nakonec pomíjející a v jeho neudržovaném příbytku se hned na začátku setkáme s doslovně metaforickým rozladěným klavírem. „Když se něčemu věří, tak to funguje,” komentuje svou víru v psychotronické vynálezy.

Šablonovitost nenaruší ani střípky informací, jež se o postavách dozvíme – dominantní otec prý utrápil submisivní matku, Martu zase fyzicky i psychicky ohrožuje i její jednostranně zlý manžel (v démonickém podání Juraje Loje). Komplexnějším charakterem by mohla být právě Marta, scénář však charismatu Kláry Issové nedopřeje dostatek prostoru k vyniknutí nad rámec zamyšlených pohledů do dáli. Vyprávění dávkuje informace velmi zvolna, a tak si nemůžeme být zcela jisti, zdali předkládanému světu, jeho charakteristikám a rizikům plně rozumíme.

Tajemnou, nejednoznačnou atmosféru podtrhuje i zdařilá kamera Davida Hofmanna i impresionistická elektronika v soundtracku Jonatana Pastirčáka (tedy Pjoniho) a Katarzie. Nervozitou a realistickou přízemností prodchnuté záběry z ruční kamery se střídají se snovými výjevy jihočeské krajiny, kde se oku lahodící scenérie střídají s dominantou Temelína na horizontu. Občas překvapí i záběry z fotopastí zachycující noční život v lese, s nimi ale nepříliš šťastně kontrastují i záměrem hororové, realizací spíše úsměvné sny, v nichž se Marta vciťuje do člověkem ohrožované přírody. A to ostatně platí pro více rovin filmu – tvůrčí myšlenky lze pochopit i ocenit, jejich samotné zpracování však dostatečnou působivostí neoplývá.

Platí to třeba pro papírem šustící finále i jemu předcházející děj, v němž se leccos děje ne úplně motivovaně či srozumitelně. Už úvodní příjezd Marty s dcerami ke chřadnoucímu, protivnému otci působí poněkud nepravděpodobně – vážně by schopná, středostavovská žena neměla ve své situaci jinou možnost? Obecně lze říct, že pro komplexní vykreslení postav a jejich vztahů (k sobě navzájem i vůči celé společnosti) se dozvíme příliš málo informací a na skutečně vtahující pocitovku zase film postrádá dostatek formální odvahy či zkušeností. Většinu stopáže tak vyplňují náladotvorné výjevy, jež divákovo chápání tématu nad rámec úvodní situace příliš nerozvíjejí.

Přehrajte si trailer Ocenit je třeba herecké výkony včetně dětských tváří Josefíny Ramešové a Michaely Černé. Sympaticky působí i spolupráce s Bílým kruhem bezpečí, jenž nabízí pomoc obětem domácího násilí. V případě Divočiny však výsledek není víc než suma jeho částí – množství dobrých nápadů, zajímavých zápletek a zdařilých dílčích prvků se nedaří seskládat do koherentního narativního balíčku, jenž by zapůsobil sám o sobě i na diváka, který si nechce pracně vyzobávat jednotlivá, pro něho samotného relevantní témata.