Jeden den je všechno, jak má být. Jít do práce, zařídit věci kolem dětí, nakoupit. A pomalu se těšit na rekonstrukci vesnické usedlosti, kam jste se oba tak moc toužili přestěhovat. Běžné starosti v běžném životě nekonečného moře lidí na světě. A najednou se to změní. Ze dne na den, z hodiny na hodinu. Stačí jeden telefonát a váš život se propadne kamsi za horizont událostí, odkud není úniku. Smrt, ta obrovská černá díra drtící celé světy, vás začne postupně vtahovat a pohlcovat. Jak moc se budete cítit osamělí? Jak cizí vám bude připadat jindy důvěrně známý okolní svět? Budete mít sílu jít dál, nebo se ztratíte ve vlastním zármutku?

Ztráta životního partnera je podle psychologů jednou z nejtěžších ran, jakou můžeme od života dostat. Zvlášť, když přijde naprosto nečekaně a po všech stránkách předčasně. Absolutní přirozenost a bezpodmínečnost, s jakou vnímáme existenci toho druhého, se znenadání zhroutí a odhalí nás nepřipravené, zdrcené, smutné a vyděšené. Přesně v takové situaci se ocitá čtyřicátnice Petra, když jí oznámí, že její životní partner náhle zemřel. Je přitom úplně jedno, jaká byla příčina úmrtí – jde o drobný detail v moři absolutních neznámých, v němž se Petra náhle ocitá. Všechno se najednou do základů změní a její život už nikdy nebude stejný. Dokáže v tom cizím světě přežít?

Film Rok vdovy je inspirován skutečným životním příběhem, se kterým se mohli čtenáři před nějakým časem seznámit prostřednictvím časopisu Respekt. Deníkové záznamy Zuzany Pokorné dávaly nahlédnout za oponu pohnutých událostí v životě obyčejné ženy, kterou potkalo něco naprosto nemyslitelného – ani ne v padesáti letech se stala vdovou. Čtení je to smutné a mrazivé, když si uvědomíte, že jde o skutečné prožitky skutečného člověka. Ale zároveň je to čtení fascinující, plné emocí a pomalého rozfoukávání jiskřičky naděje na další život. A přesně takový je i filmový debut Veroniky Liškové.

Ta se většinu profesního života věnovala dokumentárním filmům (Danielův svět, Návštěvníci), nicméně deníkové záznamy Zuzany Pokorné ji společně s manželem, scénáristou Eugenem Liškou, zaujaly natolik, že se je rozhodla zfilmovat do podoby celovečerního filmu. A dokázala přitom s velkou bravurou přenést na plátna kin hlubokou intimnost a bezprostřední pocity hlavní hrdinky. Výsledný film má díky tomu podobu autentické svědecké výpovědi člověka, který si tou hořkou životní zkušeností sám prošel. Do hlavní role byla obsazena Pavla Beretová, pro niž se po nedávné Amerikánce stal letošní rok silným hereckým průlomem ve filmové kariéře. Roli Petry uchopila s velkým pochopením a schopností vcítit se do každého zdrcujícího okamžiku života ovdovělé ženy. Jejím prostřednictvím vstupujeme do světa zahaleného oponou šoku a absolutní bezmoci. Vnímáme každý záchvěv jejího hlasu, každý projev náhlé opuštěnosti a bezradnosti.

Rok vdovy: FOTOGALERIE

Ačkoli se ve filmu objeví celá řada dalších herců a hereček (např. Zuzana Kronerová jako lehce manipulativní tchýně, Tomáš Bambušek jako chápavý soused aj.), pořád je to Pavla Beretová, jejíž herecký výkon vás celou dobu drží v hlubokém transu. Všechno ostatní jsou pouhé epizodní role, tak jak se ve skutečném životě lidé kolem nás objevují a zase mizí. Což občas zamrzí, protože máte pocit, že nebylo řečeno vše. Jediným výraznějším spoluhráčem je pro Beretovou Julie Šoucová v roli dospívající dcery, se kterou si společně zahrála již ve zmíněné Amerikánce. Na jejich vztahu je krásně demonstrováno, jak odlišné prožitky s sebou pro každého z nás přináší jedna a ta samá událost. A jak moc jsou tyto prožitky nepřenosné a nesdělitelné. Uzavřenost ve vlastním smutku je díky tomu jedním ze silných motivů celého snímku.

Přehrajte si trailer Rok vdovy rozhodně není a ani neměl být dramatem se silným příběhem. S výjimkou pohnutého úvodu se v něm žádné další pro děj důležité události neodehrávají. Jistě, smrt životního partnera představuje pro Petru krutý zásah do jejího života, ale dál už se snímek odvíjí ve velmi pomalém, až uspávacím tempu. Nečekejte žádné dějové zvraty, žádnou nově nalezenou lásku nebo náhle objevenou chuť do života. Vše, co se Petře děje, jsou malé drobné epizody nekonečného seriálu jménem život, rozdělené do čtyřech kapitol podle ročních období. Jistý náznak příběhu můžeme vypozorovat na marné snaze Petry uzavřít dědické řízení nebo na jejích obavách o dceru, s níž nedokáže sdílet jejich společné hoře, ale nejde o příběh jako takový. Rok vdovy je potřeba vnímat jako melancholický až smutně poetický manifest jedinečnosti lidského trápení a nesdělitelnosti vnitřních prožitků. Protože v bolesti a smutku jsme každý sám. A stejně jako Petra se musíme každý sám znovu postavit na nohy. Protože nezáleží na tom, kolikrát člověk upadne, ale kolikrát v sobě najde sílu znovu vstát.