Nechci režisérovi podsouvat, na jaké otázky se rozhodl svým novým počinem hledat odpovědi. Většina z nich je beztak vtělena už do samotného názvu filmu, nebo je snadno identifikujete v jednotlivých záběrech na krajinu (za kamerou Diviš Marek), ať už sledujeme pole seschlých slunečnic, hnijící mršinu srny nebo traktory rozstřikující dusíkatá hnojiva do vyprahlých lánů Moravského Toskánska. Ano, Bohdan Sláma se po palčivých a politikou prosáklých otázkách odsunu sudetských Němců (Krajina ve stínu) rozhodl zaměřit svou pozornost na souboj vodohospodářů se zemědělci. A ačkoli si předem vybral, jakému týmu bude fandit, udělal to způsobem, kdy zachoval rovnost zbraní. A to se cení.

 

 

Hned na úvod načrtne Sláma základní obrysy střetu dvou zcela odlišných světů. Zatímco rodina idealisty Josefa (netradiční Martin Pechlát) se snaží žít v souladu s přírodou na malé polorozpadlé usedlosti bez elektřiny, mobilů a sociálních sítí, všude kolem nich se rozprostírají lány místního bosse Viktora (typický Marek Daniel). Oba jsou v jistých ohledech alfa samci a neuznávají jiné argumenty než ty vlastní. A střet těchto světů představuje metaforický souboj dobra a zla. Kdo by nefandil malému snílkovi v jeho nerovném boji s agrárním Goliášem? Vždyť i Viktorův dospívající syn Míra (debutující Tomas Sean Pšenička) se raději věnuje ekologickému aktivismu a protestním demonstracím než přebírání rodinného podniku po despotickém otci, a ještě despotičtějším dědovi (znepokojivý Bolek Polívka). Těch indicií, kdo je dobrý a kdo špatný, je jednoduše tolik, že i ten nejzatvrzelejší odpůrce Poslední generace by mohl začít přemýšlet o tom, do jaké galerie se vydá chrstnout plechovku červené barvy.

 

Ale nenechte se mýlit, karty jsou tady rozdány velice pečlivě. Za každým bezohledným bossem se může skrývat snaha dát lidem práci a povznést životní úroveň lidí pracujících v prasečáku. A za každým idealistou se může schovávat tyran, co brání dětem žít v normálním světě s elektřinou, automatickou pračkou a mobilem. Co když všechno není černobílé a najednou zjistíte, že váš život je úplně jiný, než jste doufali? Jak si s tím poradíte? Katarzí nechá nakonec Bohdan Sláma projít většinu postav, ať už jde o mladou generaci v čele s revoltující Josefovou dcerou Žofkou (temperamentní Dorota Šlajerová), nebo o obě hlavy znepřátelených sousedních rodin. Než k tomu ale dojde, musí divák pochopit, že Sucho není pouze o lidech, ale ještě víc o odpovědnosti nás všech za stav životního prostředí. A tady narazíte na problém, jehož podstata tkví ve kvalitě zpracování politického (respektive ekologického) poselství.

 

Film jsme probírali i v MZ Live: 

 

 

Nabízí se zde srovnání s Modelářem Petra Zelenky (2020), od kterého se čekalo hodně, ale ne všechno jsem tam nakonec našel. Jeho snaha upozornit na to, co se děje pod povrchem naší společnosti, je chvályhodná, ale bohužel se mu to nepodařilo prodat způsobem, který by byl jak naléhavý, tak uvěřitelný. Bohdanu Slámovi se to naštěstí podařilo o stupínek lépe. Snad proto, že kombinuje silné politické téma s lidskostí a krásou vhledu do hlubin lidské povahy, což ostatně provází jeho filmy už od roku 2001, kdy natočil Divoké včely. Není vlastně každý film Bohdana Slámy o hledání štěstí v prostředí, kde se většinou nevyskytuje? Urputnost, s jakou se hrdinové jeho snímků snaží dosáhnout naplnění svých drobných životních tužeb, se dá směle srovnat s vehementností politicky agitovaných občanů přilepených k asfaltovému povrchu dopravní tepny. A pokud vám ekologický podtext filmu přijde příliš, zkuste si rychle položit pár kontrolních otázek týkajících se největších ekologických katastrof posledních let. Možná díky tomu zjistíte, že kritika zacházení s půdou a životním prostředím obecně je legitimní a je dobře, že se jí filmaři věnují.

 

Dynamiku vyprávění naštěstí po první ekologické třetině převezme zákeřná nemoc jedné z hlavních postav a film se najednou promění v hluboké drama o prachobyčejném žalu stravujícího každého z nás. Sucho se rázem mění z agitačního bulletinu na smutkem prosycené drama, kde není prostor pro politiku. A za to nezbývá než režisérovi poděkovat, protože tím upozornil na to nejpalčivější – veškeré závažné otázky života, ekologie a politiky se týkají nás, lidí. A na ty Sláma myslí v první řadě. Jsou to lidé, o nichž Sucho vypráví, a pokud se namísto každodenních starostí momentálně potýkají s něčím tak obrovským a neřešitelným, jako jsou hluboké změny krajiny, neznamená to, že jsou jejich starosti o to menší. Naopak. S vykreslením charakterů všech figur rozestavěných na hracím poli pomohlo výborné obsazení pracující jak s ověřenými hereckými kvalitami těch, s nimiž Sláma spolupracoval již dříve (Marek Daniel, Magdaléna Borová), tak s nově příchozími. Za zmínku stojí především mladé duo Šlajerov – Pšenička, v jejichž podání jsou jak Žofka, tak Míra skutečnými teenagery z masa a kostí, řešící své životy se stejnou naléhavostí jako jejich filmoví rodiče

 

Strohosti a neodbytnosti ekologického poselství i lidské bolesti odpovídá rovněž hudba Jakuba Kudláče (Zlatý podraz, Krajina ve stínu), která si vystačí s několika tóny pro ústřední motivy prodchnuté instrumentální kakofonií. Jako kdyby se i hudba snažila upozornit na to, že ústřední témata Sucha nemají být prvoplánově líbivá nebo mile melodramatická, ale rozháraná a znepokojující. Kameru Diviše Marka jsem už zmínil, ale připomenu ho ještě jednou, protože díky němu se vám dostane nezbytné vizuální intenzity pro navození odpovídajících pocitů tísně a (ekologické) úzkosti. Pozorovat chřadnoucí krajinu optikou Diviše Marka je zážitek sám pro sebe, a rozhodně ne pozitivní. To všechno ale k těžkým otázkám patří a je to ve filmu vidět na každém záběru.