Nebudu to ani zastírat, filmy Petra Zelenka považuji mezi to nejzajímavější a nejzábavnější, co v naší porevoluční kinematografii vzniklo. Když jsem se před čtyřmi a půl lety rozplýval u jinak rozporuplně přijaté mystifikace Ztraceni v Mnichově, ještě jsem nevěděl, že další roky Zelenka zasvětí televizi. Scénář k Modeláři však začal chystat už v roce 2013 a nyní je konečně hotov. Těšil jsem se tudíž velmi, ale musím přiznat, že výsledek je tentokrát jen polovičatý.

Kamarádi ze střední školy Kryštof Hádek a Jiří Mádl se po letech potkají a začnou spolu dělat byznys ve velmi atraktivní sféře – natáčení filmů pomocí dronů. Často vysmívaný nešvar tuzemské kinematografie je v tomhle případě tematizován jako svébytné povolání, které vyžaduje zručné rekvizitáře a piloty k nasnímání stylových záběrů; možnosti využití dronů navíc lze zobecnit až na symbolickou úroveň toho, co nabízejí současné technologie v čele se sociálními sítěmi – od prohlédnutí památek a proniknutí do světa luxusu až po sféry občanského aktivismu, neposlušnosti či rovnou terorismu. Kde je hranice mezi tím, co je správné, a co naopak nikoli?

Hybnou silou je především kontrast ústředních hrdinů. Mádlovu roli měl původně hrát Kato z Prago Union, což se projevuje i v jeho ikonické bezzubé dikci – a to navzdory faktu, že role se nakonec chopil herecky zkušenější Mádl. Kato však pro film složil píseň a spolupracoval s Mádlem na jeho postavě, která sice přes den vydělává peníze díky dronům, po večerech však vystupuje jako antiestablishmentový rapper. Postupem let však zkrotnul, přizpůsobil se a dokáže ve společnosti zcela pragmaticky fungovat. Oproti tomu Hádkova postava je tak naivní a idealistická, až sklouzává kamsi k vyznavačům konspiračních teorií, voličům populistických stran a všehoschopným incelům. A tato paralela vůbec není náhodná, jelikož první verze scénáře se prý inspirovaly i Scorseseho Taxikářem. I zásluhou Zelenkova pravidelného kameramana Alexandera Šurkaly film vypadá bezesporu skvěle a jak technickou profesionalitou, tak i udržováním tempa a prací s informacemi se jednoznačně řadí k tuzemské špičce.

Sám Zelenka prohlásil, že chtěl především vyprávět příběh z Hádkovy perspektivy, jelikož tato postava se postupně setkává s řadou inspiračních vlivů současného světa, jež její černobílý pohled na společenské problémy formují – a nepřímo radikalizují. To je bezesporu velmi důležité téma, točící se kolem složité orientace v současné postfaktické a sociálně zesíťované době, jenže právě zde jindy odvážný Zelenka zůstává na půli cesty a načrtnuté linky až ostentativně nedotahuje. Možná tím z určité meta-úrovně formalizuje soudobou roztěkanost a dezorientaci, avšak výsledek spíše nasvědčuje tomu, že rezignoval na jakkoli artikulované poselství a vystačí si s předestřením problémů skrze škatulku psychologického thrilleru; mně to ale takhle nestačí.

Na mnoha místech sledujeme, čím vším se autorova mysl musela prodírat. Kupříkladu monolog o rozdílech mezi angloamerickým a evropským právem nabízí relativizaci pravdy a oprávněnosti různých činů; následně však už s tématem pracováno není. A takových případů bychom nalezli spousty. Vrcholem této liknavosti je pak samotný závěr, k nespokojenosti diváků osekaný o dostatečné katarzní momenty či sjednocení dříve viděného. Je to škoda, jelikož z množství narážek je patrné, že by stačilo „jen“ na několika místech utáhnout šrouby, tu dohrát linku do konce, támhle zase jinou vypustit a hle, výsledek by byl o poznání kompaktnější a emočně i myšlenkově hlubší. Jenže se tak nestalo. Možná i z toho důvodu, že Zelenka se poprvé ujal i role producenta, čímž se po opanování scénáře a režie stal už zcela svrchovanou a nikým nelimitovanou silou; o co je však film bezesporu osobnější, o to náročnější bude pro běžného diváka si z něj něco odnést.

Opět se lze bavit Zelenkovou hrou s realitou, jež mísí reálie České republiky roku 2019 s politickou kampaní fiktivního kandidáta. Jenže jakkoli má tento příběh k dispozici potenciálně velmi nespolehlivého vypravěče (zjevně traumatizovaná postava Kryštofa Hádka neustále balancuje mezi rovinou hrdinství a antihrdinství, navíc připomínající i Dostojevského Idiota), ani náhodou se nedočkáme naplnění tohoto potenciálu – a ve srovnání s předchozími Zelenkovými filmy to platí dvojnásob. Směřováním k tragédii a politickou vyhroceností se místy nabízí srovnání s loňskou Teroristkou, naštěstí je však zřetelné, že novinka není buransky předhozenou výzvou lidu k defenestraci, nýbrž zamyšlením intelektuála nad stavem společnosti. Proto je možná na místě, že ani Zelenka odpovědi nenabízí a spíše s pokrčenými rameny kroutí hlavou nad  současným stavem; od tak originálního a výrazného tvůrce bychom však chtěli o poznání více, no ne?