Každoročně si ulítnu na pár kouscích, co se s většinovým názorem poměrně suverénně míjí, ale snad nejvýrazněji se moje fandovství projevuje u tvorby Charlieho Kaufmana. Pro někoho přeumělkovaný intelektuál bez kontaktu s realitou, pro mě… v podstatě taky – ale se zásadním rozdílem, že svými surrealistickými depresemi toho o vztahových a životních pravdách říká více než kdokoli jiný. A totéž platí i pro jeho novinku, která se vcelku překvapivě objevila na Netflixu – tedy platformě, která běžně cílí na úplně jiná díla. V současné situaci je to však pro nás velká výhra, protože aspoň už nemusíme na film roku déle čekat.

Nebudu zapírat, recenzi jsem psát nechtěl. Jednak kvůli tomu, že mám Kaufmana až příliš nekriticky rád, a jednak i z toho důvodu, že mě jeho netflixovská novinka zasáhla až příliš na to, abych si dokázal zachovat patřičný odstup. Jenže redakční buranstvo se odmítá do víru existenciální deprese, nenaplněných snů, uplývajícího času a bezvýchodných vztahů vůbec pouštět, takže se nedá nic dělat, tady to máte. Pro pořádek však musím nahlásit, že pokud jste si užili pět let starou Anomalisu (pro mě jeden z vrcholů roku) i jeho starší vztahové depky, jste na dobré cestě k oblibě nového kousku; v opačném případě to rovnou asi ukončete a ani nečtěte dál – tyhle dvě a čtvrt hodiny by vás bolely až příliš.

Kaufman se znovu vrací ke svým oblíbeným (a možná už trochu ohraným) tématům, tedy životní nenaplněnosti, subjektivitě lidské paměti a samozřejmě také konci vztahu, jak avizuje už název. Jessie Buckley jako vcelku obyčejná mladá žena je v několik týdnů trvajícím, ale přece už nepříliš uspokojivém vztahu s Jessem Plemonsem, přesto se s ním vydá na cestu za jeho rodiči. Už jen sledování jejích myšlenkových pochodů v kontrastu s tím, jak se v nedostatečně intimním vztahu skutečně chová, může správně (čti depresivně) naladěnému divákovi nepříjemně nastavit zrcadlo vůči jeho vlastním vztahům. Kaufman pokračuje v sondování společenské přetvářky, kterou si možná už ani neuvědomujeme, každopádně jí každodenně všichni procházíme. Obvykle jsme se od něj příliš optimistických poselství nedočkali – ale tentokrát bude ještě hůř.

Snová logika a surrealistické zcizováky jsou pro Kaufmanovu tvorbu typické, tentokrát se však nesporně vyřádil. Úvodní dvacetiminutová jízda autem představí ústřední pár a nabídne oťukání atmosféry, která se těžko popisuje lepším slovem než „divná“. Po příjezdu k rodičům, ztvárněných znepokojivě neurotickými Davidem Thewlisem a Toni Collette, se ale soukolí bizáru rozjede naplno a divák přestává chápat. Pod stylizovaně absurdním povrchem se však nachází smutně přesné znázornění znepokojivých, leč zcela představitelných rodinných vzorců – zatímco otec je emočně odpojený buran, úzkostlivě pečující matka se přemáhí k dobré náladě. Jak se vyrovnat s jejich stárnutím, proměnami rolí i nevyhnutelnou smrtí? Kaufman dává nahlédnout do hlubších pater mysli nejen své, ale i každého ochotného diváka.

I další, velmi nepředvídatelné zastávky na této párové cestě nesundávají nohu z pedálu absurdity a divákovi zbývají zhruba tři možnosti, jak s viděným naložit:

• Rezignovat a film znuděně odhodit jako snůšku nesmyslů. Taková varianta je sice mrzutá, ale zcela ji chápu a nikomu ji vyčítat nehodlám.
• Ztratit se v rámcovém příběhu, ale aspoň si užívat dílčí vztahová moudra, jimiž Kaufman stále dokáže inspirovat.
• Prokutat se k pochopení celku (k čemuž napomůže i aspoň wikipedická znalost knižní předlohy od Iaina Reida), přitom si však zachovat citlivost i vůči jednotlivostem. S tímto přístupem si lze z filmu odnést skutečně hodně, a toho si nakonec cením nejvíc.

Kaufmanovi se opět daří vytvářet tísnivou atmosféru, a to i díky záměrně neopulentní, leč pečlivě komponované a stále překvapující kameře Łukasze Żala, už dvojnásobného oscarového nominanta za Pawlikowského Idu a Studenou válku. Žánrový mix, oscilující mezi vztahovou konverzačkou, psychologickým hororem a jakousi noirovou road movie, napomáhá udržení pozornosti, neboť si opravdu nemůžete být jisti, kam se bude příběh dál vyvíjet. A když už si v druhé polovině začnete myslet, že jste tohle klubko bizarností možná i rozmotali, přijde závěrečný akt, který vše postaví na hlavu. Pokud chcete být zodpovědně připraveni, podívejte se na starou muzikálovou klasiku Oklahoma! a vylaďte se na něco mezi Mulholland Drive a Záhadou Silver Lake – avšak s tím rozdílem, že namísto řešení detektivních případů se pohybujeme v ranku nebanální psychologie.

Však už Kulešovův efekt, nečekaně ukázaný na samém začátku filmu, nás ukotví v rozpoložení, že na jednu věc se lze dívat mnoha různými způsoby. Zároveň se však dozvíme, že když se díváme dostatečně zblízka, podstata všeho je stejná. Jak se v tom sakra zorientovat? O Kaufmanově novince se lze bavit dlouho, hlavně je však třeba ji prožít, procítit a nechat v sobě dozrát. To je kvalita, kterou mnoho současných filmů nedisponuje – a v běžné nabídce kin či streamovacích služeb to platí dvojnásob. Nakonec tedy chápu jakékoli hodnocení mezi 4 a 9 z 10, ale osobně jsem kouzlu této nekompromisně pravdivé melancholie podlehl natolik, že se vyšvihnu k pozitivnějšímu pólu. Film jsem viděl dvakrát ve dvou dnech a chvíli nežil ničím jiným. Pokud budete chtít přemýšlet a prožívat možnosti filmového média,  s tímto Kaufmanovým vylitým srdíčkem se pár (ne)pěkných hodin strávit rozhodně dá.