Pawel Pawlikowski se stal až po pětapadesátce jedním z nejostřeji sledovaných evropských filmařů. Ano, takovou moc má soška Oscara, kterou mu vynesla Ida a k jejímuž formálnímu pojetí se ve Studené válce vrací. Není to ani tak sázka na už jednou úspěšný recept, jako spíš definování stylu, který z Pawlikowskiho dělá jednoho z mála světových filmařů s jasně rozpoznatelným rukopisem.

Ano, Studená válka je znovu v černobílé a ve formátu 4:3 (dnes už ne televizním, ale instagramovém), na rozdíl od Idy ale nepracuje s paletou šedé, ale někdy až brutálně pase opravdu po kontrastu černé a bílé. Výsledkem je fascinující obrazový zážitek, u něhož mě, proč to nepřiznat, opakovaně napadlo, že ty kompozice jsou z výtvarného hlediska opravdu opojné a že mám projednou příležitost sledovat na plátně dílo mistra.

Což rozhodně nejsou pocity, které by přicházely kdovíjak často. Černobílý materiál je tu využit opravdu přísným způsobem – těžko někde jinde najít přesnější definici jeho působivosti i důkaz, že se jí nelze domoci pouhým stažením barev z běžně natáčeného filmu (při vší úctě k Loganovi a Mad Maxovi, bez úcty k Po strništi bos).

Z výtvarného hlediska je požitek maximální, což je o to víc potěšující, že sílu kamery, výpravy, kostýmů, nasvícení, podobně mocně dohání práce s hudbou, vynalézavě hledající různé významy u stejných písní, nebo emocionálně dotvářející eskapády hrdinů, i samotný příběh.

Ten se samozřejmě nemusí zadrat pod kůži každému, a to zejména pro svou zkratkovitost, protože se v něm projede víc jak dvacet let během osmdesáti minut. Pawlikowski je takovým dramatickým Woody Allenem, jenž šetří každou minutu našich mrzkých životů, přesto chce vyprávět velkou lovestory, rozklenutou v prostoru, čase i v dramatických vrcholech a pádech. A myslím, že i přes tu divadelní přehrocenost, přes tu fragmentálnost, která z různých radostí a strastí v různých dekádách, společenských zřízeních i státech vytahuje krátké hutné esence, že se mu to daří opravdu výjimečným způsobem.