Charlie Kaufman má jako jeden z nejnápaditějších amerických scenáristů jistě morální povinnost nám dávat filmy. Proto naštve, že to fláká a na kontě jich má jen šest. Jasně, věnuje se třeba divadlu, ale co nám to je platné? Tím víc pak ale od něj čekáme. Nyní se mu podařilo oprostit od studií a svůj nejnovější počin zafinancoval díky Kickstarteru, což mu autorsky rozvázalo ruce. A Anomalisa podle toho vypadá, klasický producent by měl jistě potíž takto koncipovaný animák zacálovat.

Jde o velmi malý, jednoduchý snímek o muži v krizi středního věku (hlas Davida Thewlise), kterého doma už všechno štve a on se snaží uniknout všudypřítomné rutině, ženě i synovi a najít na světě zase kus radosti. Ten by mohl objevit v ne zrovna intelektuálně stimulující, zato však sympatické Lise (Jennifer Jason Leigh), která jako jediná mluví jiným hlasem než zbytek světa. Doslova, všechny další postavy včetně žen a dětí nadaboval Tom Noonan.

Dalo by se říct, že jde o námět banální, vyprávěný optikou ukřivděného životního hypochondra. Že postrádá hloubku a všichni krom hrdiny jsou redukováni na pouhé karikatury. Lehko se zahýbá ženě, když ji vykreslím jako plochou nánu. Snadno se zapomíná na povinnosti k synovi, když jde o rozmazleného spratka. Propadnout ženě tak bezelstně bezprostřední jako Lisa, se jeví nevyhnutelně. Celá zápletka i optika filmu je dobře známé klišé. Skoro by se chtělo říct: Tohle má být vážně všechno? Tohle nic?

Kaufman si ale tyhle výhrady samozřejmě uvědomuje. Jeho režijní prvotina Synecdoche, New York byla přece hypochondří Inception, kde neschopnost vést plnohodnotně svůj život nabrala absurdní rozměry coby hra ve hře ve hře ve hře a tak dál. Než ho tedy začneme obviňovat z toho, že najednou zapomněl věci, které ještě minule (ačkoliv to „minule“ bylo před sedmi lety) tak dobře věděl, nejdřív je dobré se zeptat, proč se stejnému tématu věnoval dřív tak komplexně a dnes tak minimalisticky?

Tehdy Kaufman nepokrytě exhiboval a předváděl se v plné parádě, kdežto nyní podobně oblomovské životní tendence vyjevuje jen jemně, střídmě, nenápadně v příběhu tak intimním a ohraničeným svým zaujatým vypravěčem, že v něm jen stěží můžeme hledat přesah. Hrdina prožívá svou primitivní životní epizodu, aby došel skrze banální moudra až k banálním pravdám, která mu mohla sdělit libovolná telenovela. On je ale musel prožít, aby je konečně pochopil, ačkoliv se živí vedením motivačních seminářů a všechny fráze, jak se v životě chovat, už zná. Stejně tak Kaufman ve svých sedmapadesáti ovládá složité scenáristické kličky a mohl by do nich svůj příběh zamotávat. Oba se ale posunují o schod níž, na osobní úroveň, jež se vzdává ambicí. A právě v tom spočívá síla Anomalisy.

Přehrajte si trailer Animace snímku hodně pomáhá, ale po chvíli ji vlastně přestanete vnímat. Což není výtka ani pochvala, spíš konstatování. Ve snových scénách jsme na ni upozorňováni důrazněji a nabývá větších významových hodnot, když hrdina v náznacích sám sebe odhaluje jako loutku, tento aspekt je ale poměrně podvyživený a nerozvinutý, stejně jako takřka všechno ve snímku.

I tady platí, že právě ona střídmost a jistá přízemnost dodávají Kaufmanově novince jedinečnou atmosféru “života“ tak, jak ho hrdina vnímá. Se všemi nedokonalostmi a nedotaženostmi, jaké subjektivita přináší, sklonem k podceňování druhých, alibismu, lítostivosti. Anomalisa je možná jednoduchá, rozhodně ale autentická. A něco mi říká, že přesně o to Kaufmanovi šlo.