Když se před třemi lety objevil horor Neutečeš, překvapivě se nejednalo pouze o další rutinní teenagerovskou vyvražďovačku, nýbrž o vrstevnatý průnik do světa mladistvých, zaobalený žánrovými šablonami. Zámořská obec tak šokována nebyla, jelikož se tam David Robert Mitchell už dříve zapsal jako talentovaný tvůrce nezávislého filmu. Nyní přichází s těžko zařaditelným mentálním výplachem, který i přes několik dětských nemocí nabízí vpravdě jedinečnou podívanou.

V recenzi na Neutečeš jsem Mitchellovi doporučoval, aby pro příště využil služeb zkušenějšího scenáristy, než je on sám. Mitchell mě neposlechl (troufám si vyslovit obavu, že si to možná ani nepřečetl), ale vyčítat mu to nebudu. Záhada Silver Lake totiž využívá příběhu jen jako rámce k nadhazování palčivých myšlenek a tun popkulturních referencí, jež šikovného nezávisláka zjevně baví.

V centru dění je Andrew Garfield, nejednoznačná postava, balancující někde mezi white trashem a standardně nespokojeným mileniálem. Hrozí mu exekuce, ale moc ho to nezajímá, raději voyeursky pozoruje své okolí a hledá konspirační interpretace v popkulturních produktech. Žije v Silver Lake v Los Angeles a tato čtvrť, ležící pod slavným nápisem Hollywood, představuje v příběhu vlastně další hlavní postavu. Bohatství a chudoba, noblesa a falešné pozlátko, to vše skýtá fascinující prostor k vytváření příběhů na pomezí sociálního dramatu a hororu. Noirový rámec, v němž Garfield (kterého jsem už díky Hacksaw Ridge vzal na milost a i tentokrát dokáže film výborně táhnout) hledá tajemnou femme fatale, ztvárněnou vpravdě krásnou Riley Keough, je opravdu jen záminkou pro výlet po umělecky rozervané Mitchellově duši, kde se mísí nerdovské konspirační teorie s popovými hity, zlatým věkem Hollywoodu a městskou symfonií opěvující život v odlescích losangeleské slávy.

Výsledek je tak přehuštěný nápady, odkazy a motivy, až se nabízí myšlenka, zda by na takovém základě nebylo možno stvořit celý seriál. Přirovnání k Mulholland Drive je tudíž asi tím nejbližším, jakého se vám dostane, a pokud vám tento samotný fakt stačí ke štěstí, utíkejte do kina. Přehršel podobných projektů, které by kombinovaly americké nezávislé devadesátky se surrealistickou příběhovou temnotou, rozhodně nemáme. Osobně jsem docenil svěží souhru bourání i potvrzování stereotypů a Mitchellovou nepředvídatelnou jízdou jsem se bavil.

Film je promovaný prostřednictvím slov jako halucinogenní, hypnotický trip. Není se však třeba bát přílišného artu, protože jednotlivé scény oscilují mezi černohumorou komedií a bizarním thrillerem. Žánrová i tematická směska, do níž se pejsek s kočičkou v jedné osobě pustili, si tak zachovává po celou stopáž vcelku jednotnou tvář i náladu; jakmile přistoupíte na pravidla téhle obskurní hry, už si ji celé téměř dvě a půl hodiny užíváte. Taková pravidelnost v tempu je obzvláště u takto dlouhého díla důležitá a stejně tak i nezvyklá - nejedná se totiž o lehký úkol. Mitchell ho však zvládl a já se od něj budu moc těšit na cokoli dalšího.