Severin Fiala a Veronika Franz jsou vcelku podivná dvojka. Druhá jmenovaná je manželkou rakouského dokumentaristy Ulricha Seidla, podílela se i na několika jeho filmech. V posledních filmech však píše a natáčí horory s Fialou. Mix temných žánrů s názvem Dobrou, mámo si před pěti lety připsal slušné festivalové úspěchy. Nyní se zjevuje Chata, která už není nečekaným debutem, nýbrž utvrzením pozice poctivých (a obskurních) filmařů a posunutím limitů zase o kousek dál.

Na hlavní hvězdu si zhruba půl hodinky počkáme, ovšem následně Riley Keough dokazuje, jak ji plátno miluje. A my můžeme být rádi, že si tak ráda vybírá divné role v divných filmech. Tentokrát představuje dívku s velmi pohnutou minulostí, která nyní chodí s otcem dvou dospívajících dětí. Po dost náhlém zmizení bývalé manželky ze scény (drobná, ale skvěle zvládnutá role pro Alicii Silverstone), postupně vyklidí pole i otec (Richard Armitage) a nechá nevyrovnanou ženu s jeho dvěma dětmi na odlehlé samotě. Což je jen první z mnoha nelogičností, nad kterými divák musí trochu přimhouřit oko, aby se dočkal výborného zážitku. Jak jste už určitě viděli na hodnocení, já to tak úplně nedokázal, ale pokud vy ano – jeden z nejvýraznějších hororových zážitků roku je před vámi.

Co se týče atmosféry, tak je Chata špičkově zvládnutá. Neútočí na divákovy smysl jen pomocí lekaček (i když pár neprvoplánových se samozřejmě taky objeví), spíše se soustředí na propracovanou atmosféru, která neustále utahuje šrouby. K audiovizuálním hodům si Fiala a Franz vystačí s jednou skvěle nasnímanou chalupou, drásavými zvuky a neustálým posouváním hranic. Ke kameře se sluší doplnit jméno Thimios Bakatakis, což je dlouholetý kameraman Yorgose Lanthimose a nasnímal třeba Zabití posvátného jelena, Humra nebo Špičák; o nečekané úhly pohledu tedy samozřejmě není nouze. A celkově se nikdo nemůže divit, že si diváci na Sundance tenhle kousek tak chválili! A i karlovarské publikum bylo z většiny spokojeno.

Jak se film blíží k závěru, houstnoucí atmosféra si žádá stále větší úkroky ze strany scénáře, ale tak už to v podobných hororech bývá; ostatně, i do Osvícení (samozřejmě stále nejlepšího hororu všech dob) by si šlo z podobných pozic rýpnout. Chata se však dočkává toho nejlepšího možného srovnávání, neboť právě k nepovedenému chalupaření Jacka Nicholsona má tématem i jeho zpracováním dost blízko.