„Měla jsem farmu v Africe. Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngongského pohoří. Měla jsem farmu v Africe“. Člověk ta slova z úst Meryl Streep (respektive dabérky Evy Hudečkové, v horším případě Zlaty Adamovské) může slyšet klidně stokrát, ale když se po stoprvé rozezní ta nádherná hudba Johna Barryho, stejně ho známý  a africkými kulisami omamný příběh znovu naprosto pohltí. Ještě aby ne.

Já se snad ani nebudu obtěžovat s extra dlouhým odstavcem, kde bych připomínal příběh jedné dánské baronky, která uzavřela sňatek z rozumu, odjela do Afriky, starala se o kávovou plantáž a svoje Afričany, jenom aby se vášnivě zamilovala do nespoutaného lovce s tváří Roberta Redforda. Vzpomínky na Afriku podle knihy Karen Blixen jsme už viděli všichni, ne?

Letos tomu bude 40 let od premiéry, tak si zase jednou umažeme jeden velký rest v rubrice V.I.M. Jak bych jenom začal… Nostalgie je mocná čarodějka a četné reprízy už mám pocit zacementovaly Vzpomínky mezi ty everegreeny, které samozřejmě většina lidí (promiňte, čtenáři, vy jste výjimeční) ani v originále mimo televizní obrazovku neviděla. Já to tedy dnes s dovolením pojmu trochu jinak a odpíchnu se pohledem na dobové přijetí snímku.

K mému překvapení úplně všichni (snad jenom s výjimkou Rogera Eberta a hrstky dalších) nadšení nebyli. A mnozí dodnes ani nejsou, když tak sleduji všelijaké internetové seznamy nejhorších snímků, které kdy vyhrály Oscara za nejlepší film. Jasně, mnohé výtky, které v dobových recenzích zaznívaly, vlastně chápu. Navzdory velkorysé, více než dvouapůl hodinové, stopáži je tempo občas pomalejší.

Vyprávění spoléhá spíše na střípky z bezesporu fascinujícího života hlavní hrdinky v Africe a co si budeme povídat – pořád sledujeme na první pohled vlastně ničím výjimečnou romantiku v exotických kulisách, nikoliv nějaké přelomové drama s myšlenkami, které nám ani po letech nedají spát.

Zapomeňte navíc na koherentní a věrohodnou proměnu trochu nafrněné paničky z Evropy na sebevědomou, cílevědomou a svému squatujícímu kmeni pomáhající ženu. Vše je jaksi jenom načrtnuto, a pokud navíc hledáte vyčerpávající pohled na strasti evropského kolonialismu v Africe na počátku dvacátého století a důsledky začátku první světové války na domorodé obyvatelstvo, jste tady špatně.

Zmínil jsem frflání dobových kritik a štempl nezaslouženého Oscara za nejlepší film, který bych já osobně možná přál ještě o chlup více Weirovu Svědkovi ze stejného roku. Snímek každopádně stojí a padá na dvojici Meryl Streep a Robert Redford. Meryl, stejně jako režisér, získala Oscara. Redford nebyl ani nominovaný. Vypadá to, že akademii rozlítaný, enigmatický a notoricky svobodný lovec z afrických savan tenkrát příliš neoslovil.

Tady bych v souvislosti s Robertem udělal tlustou čáru a začal chválit. Nekritizujte mi ho, prosím. Nikdo. Můj dost možná nejoblíbenější herec všech dob je snad jenom s pár výjimkami z ranku novějších marvelovek, Butche Cassidyho a Sundance Kida nebo Podrazu (tam je totiž kromě něj geniální Paul Newman) tím nejlepším hercem snad v každém filmu. I ve Vzpomínkách vládne.

Vlastně jsem si v souvislosti s ním právě vzpomněl na – také Pollackova – Jeremiaha Johnsona. V něm sice  Redford hrál úplně jinou postavu, ale jeho nekonečné zálesácké charisma s puškou na rameni podle mě i tady zastiňuje úplně všechny. Dokonce i znovu výbornou Meryl, která mi však srdíčko přece jenom zlomila ještě víc třeba v melodramatu Madisonské mosty.

Když tak nad tím přemýšlím, tak právě ty střípky a jistá rozpolcenost Vzpomínek na Afriku, kdy člověk neví, co ho za dvacet minut potká, je pro mě osobně největší silou filmu. Režisér Sydney Pollack byl znovu pán a servíroval rozmáchlé výjevy, ze kterých padá čelist. Již zmiňovaný úvod s vlakovými stopaři, útok lvů s nakousnutým rtem Meryl, vyloženě dechberoucí letecký výlet nad keňským biotopem, nám tak vzdálená a přitom tak blízká africká fauna v čele se smrtícími lvy, ta ku*evsky fantastická hudba Barryho do toho…

Ještě kdyby tak Pollack točil v širokoúhlém aspect ratiu 2.20:1 nebo 2.35:1 jako třeba David Lean svého Lawrence z Arábie (a samozřejmě mnozí další), nikoliv v tenkrát populárním 1.85.  On sám (Pollack) toho mimochodem desítky let poté litoval a při pohledu na jeho chvílemi úchvatné africké obrazy se mu vůbec nedivím. To by mohl být v kině ještě o chlup větší zážitek. Ale to už je vážně jenom detail.

Až tedy budete mít chvíli, dejte si opáčko. Ideálně v originále z nějakého domácího nosiče, na který možná už pár let padá v poličce prach. Nebudete litovat, protože takové poctivé epiky s tím nej hereckým osazenstvem se už prostě netočí. Možná trochu banální závěr, ale výpravná melodramata z „exotických“ končin už jsou opravdu spíše hudbou minulosti. Byť se občas nějaký odvážlivec/blázen jako Baz Luhrman s Nicole Kidman a Hugh Jackmanem ještě najde.