Filmy jako je baladický Jeremiah Johnson se už skoro netočí. A když přece jen, většinové publikum pořádně neví, jak se k nim vlastně postavit. Možná ocení samotnou ideu, vhled do nitra postav a krásnou kameru, která zúročí každý investovaný dolar, ale zároveň mají oprávněný dojem, že se děj co chvíli ztrácí. Zhusta jde o komerční propadáky nebo filmy, které se zaplatí jen tak tak. Producentům se do nich právem moc nechce, u kritiků a na festivalech však většinou celkem bodují. Jeremiah Johnson je přesně z téhle rodiny. I současný Útěk do divočiny, který byl kritizován za proklamativní zdůrazňování revolty a za to, že se v něm vlastně nic pořádného neděje, má proti Pollackově "přírodnímu" velkofilmu tah na branku jako hrom. Diváci uvyklí tomu, že film je strojek, jehož každý obraz a dialog nás posouvá k vyvrcholení, se budou tentokrát cítit přinejmenším zaskočeni. Možná jej dokonce vypnou. Ale to by byla vážně škoda, ačkoliv se více než hodinu pouze sžíváme s postavou, která rozhodně neplýtvá slovy a účastníme se jejího vegetování v nespoutané přírodě. Chvílemi je to jako z manuálu Boba Zálesáka: jak chytit rybu holýma rukama, kde si (ne)rozdělávat oheň, jak si s pomocí jednoduchého kladkového systému postavit srub z několikatunových kmenů. Snaživí skautíci si rozhodně užijí...

Ale ani pak, když se přece jen dostaví poněkud výraznější zápletky - byť na plnohodnotný děj nedostačují - to žádná nuda není. Divák se totiž musí přeladit. A když se to zdaří, je vyhráno. Johnsonova minulost je bezpředmětná, důvody pro pobyt v pustinách nejasné, vzruchů je jen pramálo. Většinou se netýkají každodenní traperské rutiny a přežití jako takového, jako spíše konfrontace s "nadřazenější" civilizací. Jeremiah Johnson může dnešnímu oku připadat v podstatě stejně kazatelský jako zmíněný Útěk do divočiny, ale podsouvat tvůrcům konec 60. a začátku 70. let tendence k zelenému lobbingu, by bylo trochu nefér. Paradoxy, které dnes nazýváme jako civilizační nebo rovnou globalizační, jsou v něm naprosto přirozenou součástí vyprávění, a zachyceny jsou v něm velmi výmluvně: francouzsky mluvící pokřesťanštění indiáni, kteří mají k ohnivé vodě blíž než ke svým tradicím, se vlastně ani nemohou divit, že kavalérie poruší průjezdem indiánského pohřebiště dávná tabu, a s tím i rovnováhu sil. Sám Johnson je tu jakoby jazýčkem na vahách - nebrání se poznání, ať už přichází odkudkoli, ale nepatří k jedněm ani druhým. Což je přístup, který konec konců obstojí i dnes.

Svérázné jedince typu Johnson skvěle vystihuje výrok na minimalistickém plakátu: Some say he´s dead. Some say he never will be. Třeba jste jím také, byť o tom zatím nevíte a už třetí den se k vám okolní svět dostává jen přes monitor.