Těžko říct, jak (a zda vůbec) by David Lean natočil Lawrence z Arábie dnes, kdy se i na obyčejné stádo splašených krav používají počítačové triky a studia své milióny raději investují do příběhů o superhrdinech. Změnilo se i publikum, které očekává všechno, jen ne tři hodiny dialogů uprostřed pouště. Námět filmu o evropském "sjednotiteli Arabů" dnešnímu (mladému) návštěvníkovi kin bohužel  také nijak extra přitažlivě nezní. Povinná klasika, která usnadní získání známky v semináři společenských věd? Možná. Dobrovolně? Nikdy. Je tam nějaký skřet nebo ve zpomaleném záběru vybuchuje sklad výbušnin zlovolných teroristů? Ne? Tak proč u toho trávit tři a půl hodiny? A konec konců, změnily se i nároky na prezentaci faktů. Leanovi, pokud by chtěl poskytnout zásadnější vhled do jiné kultury, by do toho dnes možná až příliš kafrali všemožní kulturní antropologové a odborníci na otázky Blízkého a Středního Východu, kteří by jeho opojení životem nejednotných, přesto však noblesních Arabů označili za produkt dnes již překonaného orientalizmu.  V dnešní verzi filmu by se asi nepoužívalo té směšné angličtiny s "etnopřízvukem", Araba by nehrál Řek (ale kdo ví, Ben Kingsley zvládne ledaskoho) a v nějaké roli by se dozajista objevila žena. Nezbyl by kámen na kameni...

Proto je dobře, že žádný remake v dohledné době dozajista  nevznikne a divák chtivý vzdělání se bude muset naladit na rytmus bezmála padesát  let starého velkofilmu non plus ultra. Ten opravdu nikam nespěchá a s výjimkou úvodního flashbacku klade jeden fakt z Lawrencova výjimečného života vedle druhého. Mnozí z diváků u Lawrence z Arábie zdůrazňují podmanivou sílu obrazových kompozic, jakoby to zároveň bylo to jediné, čím film dodnes zůstal zajímavý. Jenže Lean - stejně jako v Doktor Živago a Most přes řeku Kwai - klade velký důraz na příběh, vnitřní konflikt a vývoj hrdiny, bez nichž by spektakulární obrazy byly jen prázdnou kulisou. Hned od začátku otevírá několik témat, která se postupně budou s většími či menšími důrazy připomínat a ve vzájemné polyfonii stupňovat zážitek. Lawrence např. upřímně zajímá svět islámu, přijímá jeho vnější znaky, ale zároveň se nedokáže odtrhnout od kultury, ze které vzešel. Usiluje o pokoru a proměnu srdce, ale skrytý komplex v něm zároveň rozdmýchává touhu po velkých činech, ba titánství. Je vyděděncem, snílkem, ztroskotancem, nepochopeným průkopníkem i oficiálním mučedníkem.

Po pravdě, Lean si opravdu výjimečné obrazy (jako příjezd Aliho z oparu nad rozpálenou pouští nebo přejezd pouště Nefúd) šetří do zlomových okamžiků a své publikun nenechá, aby se jen tak opájelo krásnými obrázky jako vystřiženými z National Geograpic. Lawrence se sice s  islámem seznamuje možná až příliš dychtivě, ale Lean mu průběžně nezapomíná připomínat, že se pohybuje ve světě, kde k sobě dva rozdílné civilizace budou hledat cestu ještě hodně dlouho. V tomto smyslu film jasnozřivě předstihl dobu svého vzniku a navzdory jisté naivitě a zastaralosti hereckého projevu dokáže i přes svou obří stopáž udržet pozornost. Lawrence z Arábie je jako stará kniha, kterou jste si donesli z půdy. Pod vrstvou prachu svítí barvy stejně jako kdysi a po chvíli váhání se do jejího obsahu začtete se stejným zájmem jako do nejžhavějšího hitu ze současnosti. Ne snad z touhy po informacích, ale kvůli možnosti vidět náš svět jinou optikou. Optikou, která možná vyjeví něco, co dlouhodobě přehlížíme. Třeba to, že staré filmy nepotřebují remaky, ale jiné oči.

Steven Spielberg na tenhle film pěje ódy. Dejte na něj...