Romantické drama v režii Clinta Eastwooda je klasikou, kolem které mladší diváci našlapují jen zlehka. Přece jen jde o film, u kterého si rády pobrečí jejich maminky... a to trochu smrdí. Omyl! Jen se tomu oddejte. Eastwood, který převzal žezlo od Sydneyho Pollacka a Bruce Beresforda a místo Roberta Redforda se do hlavní mužské role obsadil poněkud narcistně sám. Mezi ženskými představitelkami figurovala jména jako Catherine Deneuve, Susan Sarandon, Anjelica Houston, Barbara Hershey a Jessica Lange. Všechny z výjmenovaných dam jsou však natolik zkušené ženy a dobré herečky, až je vlastně celkem jedno, na koho to padlo. Roli nakonec získala stejně skvělá Meryl Streep, která podala jeden z nejvýraznějších výkonů své dlouhé kariéry.

Kdyby se filmy hodnotily podle toho, kolik se v jeho průběhu změní lokací a kolik se toho v nich vlastně uděje, asi by se Madisonské mosty do VIM nikdy nedostaly. Hlavní dvě postavy jsou po většinu stopáže v domě, párkrát se podívají k mostu, vyrazí si na jídlo a jinak jen povídají, povídají a povídaj až brní sanice. Netvrdím, že se mi tahle melancholická podívaná pro starší a pokročilé líbí od začátku do konce. Třeba zarámování současností je (v kolikátém filmu už) dost příšerné a oba herci ztvárňující Francesčiny děti podávají až neuvěřitelně křečovité výkony. Zejména pak ke konci, kdy nemůžeme nepostřehnout zesílený apel ve stylu „chytněte štěstí za pačesy a rozhodněte se, s kým chcete trávit zbytek života, nežijte v provizoriu.“ Linie s Francescou a Robertem však v podstatě nemá chybu a je dost důvodů se domnívat, že mnohé ze scén a dialogů ve vás uvíznou i přesto, že v lásce děláte teprve první kroky, nijak zvlášť neplánujete a rozhodně za sebou nemáte dvacetiletý vztah, který je ve své podstatě docela šťastný, ačkoliv jisté rezervy by se našly. Herecký rejstřík Clinta Eastwooda je sice značně omezený, ale v kombinaci s širokou škálou citových záchvěvů v tváři a gestech Meryl Streep se rozehrává doslova emocionální koncert, kdy postvám věříte, že ona by klidně spálila všechny mosty a odešla by s ním a on – starý a dosud nespoutatelný pardál – s ní poprvé pocítil touhu usadit se. Jenže znáte to: špatné místo, čas i člověk. Madisonské mosty je zrovna ten typ malých velkých příběhů, které se tak říkajíc stávají i v lepších rodinách a scenáristovi (respektive autorovi knižní předlohy) stačilo okopírovat život. Někdy prostě stačí málo a vnějšně stabilizovaný vztah, z nějž během let vyprchala vášeň a ochota riskovat, je rázem podťat jak srpem. Nebo alespoň nalomen - a už nikdy se docela nezahojí. Proto mi intenzita vztahu, který fyzicky trval jen čtyři dny, ale platonicky přetrval celá desetiletí, nepřipadá nijak neuvěřitelná.

Tam kde je Eastwood-herec trochu škobrtavý, je Eastwood-režisér suverénní pán placu, který zvládá citlivě dávkovat emoce a budovat atmosféru, aniž by se zvrhla do plačtivosti a přejpatosti. Naopak pociťujeme blížící se lhůtu, do které je potřeba se rozhodnout a která oběma zkušenými lidmi cloumá stejně silně jako by byli sotva dvacetiletí, a vyvádí je z míry. Pro mě osobně jsou Madisonské mosty jedním z prvních filmů Eastwoodovy filmografie, kdy mě přestává zajímat jako herec, ale čím dál víc si jej vážím jako režiséra, který sice rozvíjí jen několik málo témat, zato však důkladně. Honba za snem a překonávání vnitřních hranic v podání Clinta Eastwooda se mi neomrzí snad nikdy...