Kdybyste v redakci zjišťovali jména nejvýraznějších tvůrců posledních let, jméno Baze Luhrmanna by tam dozajista padlo nejméně dvakrát. Přebarvená anarchistická koláž zvaná Moulin Rouge zasáhla svého času nejen filmové kritiky, ale i většinu těch, kteří by vám jinak klidně řekli, že 3:15 zemřeš je pokračování westernu 3:10 Vlak do Yumy. Luhrmann na steroidech vyčaroval celuloidový zázrak – nacpaný tolika filmařskými nápady a emocemi, že se od jeho dalšího filmu prostě nemohlo čekat nic menšího. A už vůbec ne po tak skvělých trailerech.

Co se týče „pěkných obrázků“, tady to má Luhrmann pořád na háku. Skvělý rozjezd Austrálie, mísící v sobě rozjímavé okamžiky vnitřních monologů (při nájezdech na polopustou krajinu) a hravou vtipnou veselohru, vtahuje svého diváka do centra dění. A kdybyste náhodou přišli do kina pozdě, raději začátek znovu zopakuje. Dýchat v Austrálii není vůbec problém, zamilovat si hrdiny jakbysmet (Jackmanův pěstní souboj vrcholící vyhazováním podprsenek do vzduchu je jedním z nejoriginálnějších nástupů na scénu všech dob). Pro pamětníky je tvůrčí rukopis jasně čitelný, pro neználky možná lehce extravagantní, ale tím roztomilým způsobem, kdy z toho jasně čpí promyšlená nadsázka.

Po hodině cestování Austrálií už je jasno – Luhrmann je slušný řemeslník a když se mu zachce, dokáže si s divákem pohrát dle libosti. Přesto tu něco nehraje, a ne, není to digitální stádo krav, zdaleka největší úlet celého filmu. Je to bohužel scénář. Nicole Kidman i Hugh Jackman jsou herci na svých místech, kteří ustojí vzletné emoční rozpuky, pády i následné návraty na vrchol. Luhrmann s otcovskou péčí pěstuje jejich vztah plný milých okamžiků i jiskřivého fyzična; nic moc jiného tu ale pro oba nezbývá. Naučené figury i obličeje jsou hezkým krášlením momentů, ale hlubších filmových prožitků se ne a ne dočkat. Luhrmann na jednu stranu šikovně pracuje se svými vlastními trademarky a zapojuje do hry i vážnou poctu klasickým melodramatům, na druhou stranu činí příliš násilnou úlitbu dnešnímu Hollywoodu. Tam, kde by Luhrmannův divák čekal zásoby osobitých překvapení, visí předvídatelné kusy současných „epic movies“ – ale přesně tak, jak je známe a jsme na ně zvyklí. Což pro podobného autora znamená „bohužel“ a nikoliv „bohudík“.

Austrálie je ve své příběhové konstrukci předvídatelná od první do poslední, stopadesáté minuty. Což by až tolik nevadilo, kdyby s ním dokázala po celou dobu pracovat jako s klišé či jakousi originální parafrází. Luhrmann bohužel pouze vyplňuje šablonu a nabízí očekávatelné zvraty v očekávatelném pořadí… pod neočekávatelně neúměrnou stopáží. Tři nebo čtyři konce, které Austrálie nabízí, jsou vyčmuchatelné do posledního políčka desítky minut dopředu a jejich velkým problémem je to, že trvají právě ještě ty desítky minut. „Teď tu bude velká scéna se shazováním bomb, teď nějaký ten útěk před vojáky, otazníky kolem zmizení jedné z postav a…“ …pak to prostě plyne dál, tak jak továrna na sny obvykle diktuje. Luhrmann během dvou a půl hodin nedává prostor překvapením a jeho film proto nedýchá, ale pouze plyne... zcela rutinně, přestože řemeslně v pořádku. Asi tak, jako plynulo svého času Chicago, když se vedle něj mohutně tyčil Luhrmannův Moulin Rouge.

Kalkul dýchá z titulků, které už nejsou tak hezky „dirty“, dýchá i ze závěrečné písně Eltona Johna, jejíž text shrnuje uplynulé dění, jako by to byl skutečný epický velkofilm se srdcem na správném místě – přesto připomíná spíše tklivou píseň na rozloučenou s princeznou Dianou. Všichni jako by se na poslední chvíli snažili říct vám, že Austrálie je TEN film. Kdyby jím ale opravdu byl, nikdo by to říkat nemusel.

Stejně jako scénář přebíjí „objektivní“ režijní kvality, doslovnost – která se filmem začíná podezřele linout a dokážete díky ní odhadovat všechny zvraty – překonává rozjímavost a potenciální hloubku, do níž byste se mohli skutečně ponořit. Kladný hrdina dojde důležitého ponaučení a záporák prostě musí být absolutně démonický až do poslední vteřiny. Zatímco Moulin Rouge s tímhle klišé umělo nádherně pracovat, na pozadí črtaného válečného konfliktu se podobné osobní zkušenosti vyjímají zcela nepatřičně. A o to víc posilují vědomí toho, že Austrálii natahují do zcela nesmyslné stopáže, přestože by mnohem uspokojivěji mohla skončit o půl hodiny dříve.

Přestože Luhrmannovi ten komerční neúspěch nepřeji, dá se docela dobře pochopit, co za ním stojí. Pár dní po projekci mi z filmu neutkvělo v hlavě nic víc než uhrančivý, testosteronem prošpikovaný Jackman (dvoje spodní prádlo s sebou – platí i pro pány! :-) a jedna dvě scény, které stály výrazně víc než zbytek filmu. A dva polibky. Pokud je tohle resumé pro velmi drahý film, který trvá dvě a půl hodiny a točil ho Baz Luhrmann, něco se asi ošklivým způsobem pokazilo.