Nadšené ohlasy od kritiků i divácké obce si vyžádaly i uvedení v českých kinech, přestože jinak s touhle očividnou alternativou od studia A24 nikdo moc nepočítal. Duo Daniels (konkrétně Daniel Kwan a Daniel Scheinert) před šesti lety zaujalo i karlovarské publikum, kterému představilo obskurní existenciální komedii Švýcarák. Paul Dano se v ní jako osamělý trosečník snažil přežít na pustém ostrově jen s pomocí prdící mrtvoly Daniela Radcliffa. Je snad víc než jasné, že tvůrci stojící za takovým námětem se ani napodruhé nemohli držet zpátky.

Tentokrát přicházejí s tématem, jemuž byla v posledním půl roce věnována velká pozornost. Díky Marvelu se teorie paralelních vesmírů (či zkráceně multiverza) stala velmi skloňovanou, ovšem jak jsme řešili v souvislosti s druhým Doctorem Strangem, komiksy se nevydaly úplně ideální cestou. V nastíněném pojetí multiverza je totiž možné v podstatě všechno, a tak téměř není o co hrát. A tak ačkoli se Danielové myšlenkami na zfilmování paralelních vesmírů zabývali více než dekádu, Marvel je předběhl a oni nyní musejí čelit obrovské konkurenci – se kterou však bojují víc než důstojně, jelikož jejich představa o alternativních realitách je výrazně svěžejší a smysluplnější nežli v případě komiksového korporátu.

Na rozdíl od kreslených nadsamců a superkoček je zde hrdinkou zcela obyčejná žena. Michelle Yeoh se na prahu šedesátky dočkala životní role majitelky prádelny, která musí čelit jak rozpadajícím se rodinným vztahům, tak i nekompromisním kontrolám z berňáku. Její manžel Waymond (po dlouhé době ve velké roli Ke Huy Quan, známý hlavně jako Kraťas z druhého Indyho) myslí na rozvod a rebelující dcera Joy (Stephanie Hsu) zase matce připomíná generační propast, jež zeje mezi pracovitými přistěhovalci a moderní generací Z. Nabídnutý prostor ve vedlejší roli také fascinujícím způsobem využívá namaskovaná Jamie Lee Curtis jako zarputilá úřednice z finančáku.

Do těchto nepříjemných, leč přece jen všedních starostí vstoupí alternativní verze Waymonda, která vyděšené Evelyn začne představovat spoustu paralelních světů. Zaměnitelná stárnoucí žena se tak nejen dozví, že ve všech jiných realitách se jí podařilo dosáhnout větších úspěchů, ale co je horší, právě ona musí celý multivesmír zachránit. Netřeba prozrazovat proč a jak, ale je úzce propojena s šíleným stvořením Jobu Tupaki, které může veškeré bytí zničit. Bizarní zápletka se postupně ještě mnohokrát promění, zamotá a zase rozmotá, zaběhne do nečekaných směrů, ale přesto dokáže vyústit v nebanální rodinné drama.

Zároveň se Danielům daří dotknout mnoha jiných žánrů. Sympatické vztahové jádro je obalena množstvím dobře načasových a vypointovaných scén z komediálního ranku, které jsou propojeny bitkami s pečlivou a nápaditou choreografií. Některé pasáže zase jako by vypadly z existenciálního hororu, celý námět navíc nezapře sci-fi kořeny. Žánrový amalgám dá vzpomenout na Matrix, Kill Bill či třeba Rodinu na baterky a díky zřetelným odkazům na známé popkulturní motivy se daří s očekávanými klišé pracovat neotřele a podvratně – jakmile má divák pocit, že načrtnuté situaci rozumí, autoři volání konvencí záměrně nevyslyší a stočí průběh scény úplně jinam. Prostor tak dostanou skrytí mývalové na hlavě, hotdogy místo prstů a bagel jako symbol nicoty: nekonečný kruh, uprostřed něhož je však prázdnota. Zní to šíleně a skutečně to i šílené je – ale zároveň velmi promyšlené, chytré a chytlavé.

V souladu se svým názvem je tedy Všechno, všude, najednou vzácným příkladem filmu, který všechno dělá správně – jenže nakonec toho správného možná dělá až moc. Jistě není náhodou, že Evelyn měla původně trpět ADHD, tedy poruchou pozornosti, jejíž symptomy dle vlastních slov vykazuje (minimálně) jeden z režisérů. 140 minut trvající epileptická jízda se tak časem stává natolik úmornou, až se plné doceněné její vztahové hloubky stává téměř nadlidským úkolem. Minimálně půlhodinové zkrácení stopáže (paradoxně především v příliš protahovaném finále) či občasné momenty zpomalení by celkovému zážitku určitě prospěly.

To je nejviditelnější v pár scénách z neživého světa, v němž se postavy promění v nehybné, mlčenlivé kameny. Tyto momenty by bez předchozího roztěkaného útoku na smysly určitě nevyzněly, přesto se právě v nich divákovi posteskne po klidnějším a přehlednějším vyprávění. Jako extrémní kinematografický zážitek tedy žánrová směsice od Danielů funguje výborně a vyžaduje pozorného, soustředěného a přístupného diváka – takovému se však odvděčí vrchovatě.