Termín diaspora se ustálil především v souvislosti s rozptýlením židovského obyvatelstva. Ovšem etnik, které jsou dobrovolně či proti své vůli vykořeněny z původního prostředí, ačkoli si ke své domovské kultuře zachovávají vztah, je samozřejmě mnohem více – a zrovna asijské národy jsou v tomhle ohledu docela nekompromisní. Koneckonců i u nás můžeme vidět, jak si třeba vietnamská komunita udržuje zvyklosti spojené s kulturou své původní vlasti, a tak není překvapením, že tímhle tématem se zabývají i Číňani žijící ve Spojených státech.

Do téhle skupiny patří i Lulu Wang, rodačka z Pekingu, která vyrůstala a studovala v USA. Už její první snímek Posthumous se zabýval migrací, avšak atraktivní téma se nakonec nevymanilo z žánrových limitů romantických komedií. Loni se však vytasila s melancholickou Malou lží (uváděnou též pod názvem Rozlučka), v níž se z chyb své prvotiny rozhodně poučila – tento film totiž balancuje na hraně melodramatu a rodinné komedie, přičemž nabízející se patos zvládá sympaticky ukočírovat.

V hlavní roli se představuje Awkwafina, která rovněž z podobných poměrů pochází, a svou rostoucí popularitu před pár měsíci korunovala ziskem Zlatého glóbu za nejlepší komediální herečku – a to právě díky úloze mladé Newyorčanky Billi, jež se společně s rodinou vrací do Číny. Nejedná se však o šťastnou návštěvu, příbuzní se totiž sjíždějí na rozloučení se smrtelně nemocnou babičkou. Billi má i přes prostorovou vzdálenost s babičkou blízký vztah, samozřejmě především díky vzpomínkám na dětství. O to těžší je pro ni o babiččině nemoci nemluvit – rodina se totiž rozhodla, že umírající stařence o její nemoci neřekne, aby se poslední měsíce života příliš netrápila.

New Yorkem a americkou mentalitou odkojená Billi tak spojuje dvě podstatné linky tohoto filmu. Jednak ukazuje zmatenost vykořeněných expatů, kteří se pohybují ve víceru kultur, ale tím pádem ani v žádné naplno. Má takový člověk ještě vůbec právo se vměšovat do záležitostí, kterým vlastně už tak úplně nerozumí? Co rozkročení mezi různými životními styly dává, a co naopak bere? Zadruhé se otevírá i morální otázka, palčivě prorůstající napříč kulturní rozmanitostí: může být ušlechtilá lež správná? Skutečně mohou soudržní a myšlenkami kolektivu prorostlí Číňané nést tíhu těžkého údělu místo slabého jednotlivce, anebo by se měla za všech okolností říkat pravda bez ohledu na možné škody?

Podle skutečného příběhu své babičky vystavěla Wang citlivé, jemné a nevtíravé vyprávění o kulturních rozdílech. Při nahlížení do tradiční čínské kultury se samozřejmě dočkáme množství společných jídel, karaoke i zarputilého neprojevování emocí. Rozdíly mezi východem a západem nejsou patrné jen v několika úderných dialogových výměnách, nýbrž neustále prosakují mezi řádky. Wang si naštěstí uvědomila, o jak bytelná témata se jedná, a tak se jí podařilo hollywoodskou patetičnost i východní odtažitost skloubit tím, že oba styly přistupování k emočně vypjatým scénám zkombinovala – a funguje to po čertech dobře.

Lulu Wang tak ve spolupráci s jen o pár let mladší Awkwafinou dokázala navázat na subžánr, jehož mistrem se začátkem 90. let stal Ang Lee. Před svým odchodem do Hollywoodu totiž natočil trio snímků, které právě o kulturních rozdílech mezi Američany a Číňany s nadhledem pojednávají. Především Svatební hostina pak vykazuje s aktuální Malou lží celou řadu podobností, a tak je příjemné sledovat, kam se mladá generace mileniálů za ty necelé tři dekády posunula – a v čem je na tom naopak úplně stejně…

Film měl mít původně premiéru v našich kinech během dubna, ovšem tenhle termín samozřejmě padl. Aktuálně byla možnost ho vidět v rámci projektu Moje kino LIVE, v jehož programové skladbě se možná bude opakovat. Každopádně se za pár měsíců, až se virová horečka trochu utiší, budete moci na tento příjemný kousek vypravit do kina.

Film se nakonec objevuje v našich kinech 21. května, takže se na něj konečně můžete vypravit. A třeba ho i na rozdíl od reálné Awkwafininy babičky dokoukáte, neboť dotyčná prý od soukromé domácí projekce odešla deset minut před koncem s tím, že jde péct…