Mám pocit, že dlouhých filmů se v poslední době objevuje nějak víc. Jak mezi hollywoodskými blockbustery, tak i napříč festivalovou produkcí, na kterou se teď zaměříme víc. Je k zamyšlení, proč zrovna v dnešní instagramové době přicházejí filmaři tak rádi s úmornou stopáží, která vyžaduje od diváka poměrně velké oběti. Jenže v praxi se ukazuje, že právě onen čas strávený s nějakým dílem prohlubuje zážitek; je to případ aktuálního Scorseseho Irčana a samozřejmě i čínského hitu Sbohem, synu, na který už pár týdnů můžete narazit v kinech.

Režisér Wang Xiaoshuai je ostříleným festivalovým matadorem - hlavně jeho filmy Věříme v lásku, Kolo v Pekingu a Šanghajské sny se dočkaly úspěchů v Cannes i Berlíně. Ve svých filmech se často vrací k tématu obyčejné rodiny, která je vláčena společenskými proměnami, což zatím nejvýrazněji promítl do trilogie o čínské kulturní revoluci. Nejinak tomu je i v tomto případě, kde rámec vytváří čínská politika jednoho dítěte. Wang se vrací o několik dekád nazpět, kdy toto kontroverzní plánování porodnosti nejen platilo, ale pro většinu lidí bylo jen těžko myslitelné se vůči němu vzepřít. Dnes je sice už minulostí, přesto více než tři dekády platnosti zasely hluboké stopy do čínské společnosti – a právě to Wanga v první části jeho další plánované trilogie o domácích poměrech zajímalo.

Tato politika postihla i hlavní sledovaný pár, který se od svých začátků v továrně postupně protlouká desetiletími. Mladí manželé by díky své nenáročnosti mohli v komunistickém režimu žít i vcelku spokojeně, kdyby však do jejich života nezasáhla tragédie – jejich jediný syn nešťastně umírá a v srdci se objevuje rána, kterou se už nikdy nepodaří zacelit. Wang soucitně sleduje pár, jehož jizvy se už nikdy nezahojí, přesto mu nakonec nezbývá než odpustit. Jenže komu?

Bezmála tříhodinové rodinné drama zaujalo na letošním Berlinale, odkud si oba hlavní představitelé odvezli herecké ceny. A zcela oprávněně – jejich vykreslení rodičovské zoufalosti tváří v tvář nezměnitelnému osudu i leckdy nepochopitelným politickým limitům se vyznačuje neokázalostí, subtilností, zároveň však i hlubokým prožitkem. I tím se čínská novinka liší od jiného letošního festivalového hitu, brazilského melodramatu Neviditelný život Eurídice Gusmãové – i v něm narazíme na ztrátu, odloučení a léta trvající stesk, avšak v souladu s rozdílem srovnávaných kultur je v jihoamerickém příspěvku mnohem více záměrného patosu a zvýrazňované přehrocenosti; Číňané se však přeci jen drží docela zkrátka.

Aby tahle rodinná epopej dosáhla ještě románovější hloubky, sledujeme i druhou rodinu – původně spřátelenou a pracující ve stejné továrně, postupem času však smýkáním osudu odcizenou. Půdorys těchto dvou nepočetných rodin pak Wangovi stačí k tomu, aby se vyjadřoval k proměnám čínské společnosti posledních desetiletí. Někdo na legalizaci tržních principů a dynamických urbanistických změnách vydělal, jiné potkalo zapomenutí kdesi na konci světa. Není třeba se bát přílišné doslovnosti, ale vyznění o mizejícím světě a lidech v něm je vůči minulým i současným poměrům Říše středu jednoznačně kritické.

Wang se tematickým rozmachem přibližuje literárním klasikům, zároveň však nezapomíná ani na propracovanou filmovou řeč – třeba nelineárním vyprávěním, které do zprvu ne moc přehlednému mixu pravidelně přidává další a další zvraty; nikoli však vyumělkované, na efekt, nýbrž prodchnuté všudypřítomným žalem a zármutkem nad nezměnitelností osudu. Výrazná délka filmu je pak jen nepatrným přiblížením se k dlouhodobosti utrpení, již musejí čelit hlavní hrdinové. Tohle kvalitní drama je stejně o Číně jako o duši každého z nás.