Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství | Doctor Strange in the Multiverse of Madness | 2022
csfd  imdb
US premiéra: 06.05.2022
CZ premiéra: 05.05.2022
režie: Sam Raimi
hrají: Benedict Cumberbatch, Elizabeth Olsen, Chiwetel Ejiofor, Benedict Wong

Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství: Recenze


ikona
imf
benedict cumberbatchdoctor strangeelizabeth olsenmarvelmultiversemultiverse of madnesssam raimiscarlet witch
Kdo chce víc, nemá nic aneb Kevin Feige opatrně otvírá další fázi MCU… 

Znáte ty moje obcházecí a vysvětlovací úvody. A dneska budu definitivně za starýho brblala, ale ať si holt někdo nenáročnější napíše (proti)recenzi, pokud si to hlas lidu vyžádá. Současný stav hollywoodského líného psaní mi definitivně kazí subžánr, u jehož přerodu do blockbusterové mašiny jsem jako dvacetiletý stál plný nadějí a později ho nadšeně konzumoval. První dekáda komiksové horečky mi připadala jako vrchol blockbusterového řemesla i filmového vyprávění. Byl jsem naivní a nezkušený? Možná. Měl jsem růžové brýle? Asi. Možná je vy teď budete mít taky. Doufám v to, protože jinak byste si museli přiznat, že Hollywood je definitivně tím, co nám vždycky seniorní kritici říkali. Junkfoodový průměr, který nelze konzumovat kontinuálně ve větším množství, aniž by se vám udělalo šoufl. Že bych už byl taky starej a nadával na mládež a trendy? Asi to čeká každého, ale tady jsem a čelím bouři času. Vezměte si z toho, co potřebujete. Hurá do dnešní, jak jinak než osobní, recenze.

Doctor Strange se vrací na křídlech veleúspěšného posledního Spider-Mana a přináší multiverse alias mnohovesmír se vší parádou. Takovou, že se sotva dvouhodinový snímek nezdržuje s velkou expozicí a skočí rovnou do alternativní reality, kde Strange s novou postavou loví nějaký ten MacGuffin, bojuje s velkým monstrem a následně se něco velkého stane. Po takové návnadě většinou následuje přetáčení a titulek “O tři dny dříve”, ale Raimi nemá čas na podobné otočky, a tak moc neřeší, že v ději solidně plavete. Nekecej a pádluj. Pokud někdo neviděl WandaVision nebo What If?, protože v jeho regionu Disney+ neexistuje a on nehodlá vyvěsit pirátskou vlajku, bude minimálně zmatený ve chvíli, kdy se Strange rozhodne svou vlastní realitu rozpadající se díky invazi mnohovesmířanů, řešit návštěvou Wandy Maximoff a zmíní události ve Westview nebo její děti. Benedict Cumberbatch se sice snaží tu a tam jedním dechem něco dovysvětlit, ale samotná Wanda je tu přes všechnu snahu Elizabeth Olsen deponována do role blouznivé a všeho schopné matky. A to je další problém, který bude muset hlavní hrdina řešit po cestě napříč mnoha vesmíry.

Ok, těch vesmírů nakonec není zase až tak moc a jsou si navzájem velmi podobné, takže to není žádná kosmická bláznivina, ale spíš něco na způsob Návratu do budoucnosti, kdy se ocitnete v alternativní realitě, která je jen kosmeticky upravená. Úvodní průlet mnoha vesmíry tu sice je, trochu okopírovaný právě z animákového What If?, ale co čert nechtěl, skončíme v květinovém New Yorku, kde všichni mluví anglicky a mají dvě ruce, dvě nohy a jednu hlavu. I Avengers: Endgame si s cestováním v čase co do kreativity či humoru vyhráli víc, ale to vytahujeme zatraceně dlouhé pravítko. Sam Raimi vracející se do komiksových blockbusterů po dlouhé odmlce, ale stále coby pratáta žánru zodpovědný za to, kam se filmové komiksy dostaly, odvádí špičkovou práci a místy umí být i osobitý a působivý (ale nikoliv nad rámec toho, co před šesti lety předvedl Scott Derrickson). Scénář mu však neustále podráží nohy. A vlastně nejen scénář.

Jak už jsem naznačil, pamatuju v kinech hodně. I ten úsvit komiksové éry a jeho předčasný vrchol v podobě Spideyho 2 a druhých X-Menů, jež přinesly ne nutně komiksověrnější (to přišlo až s MCU), ale neméně skvělou dramatizaci/adaptaci, která je dodnes subžánrovým etalonem a milníkem. Filmy totiž nejsou jako videohry, i ty dvacet let staré se vyrovnají dnešním. Tím spíš, že minimálně od Avengers: Endgame to vypadá, že jdeme se vším tím řemeslem (choreografie akčních scén, CGI) spíš směrem zpátky než kupředu. Všechny ty sólovky (Black Widow, Shang-Chi), ale i Eternals zkrátka vypadají hůř a méně sebevědomě než ten epický vrchol třetí fáze. Je to do jisté míry pochopitelné, ale proč se koukám na akční scénu ve Strangeovi za dvě stě milionů dolarů a řeším slabé CGI, špatnou rytmiku a mizerné paruky na Cumberbatchově hlavě? 

Tohle je ten nejdražší artikl, co filmový svět vyprodukuje za asistence těch nejlepších v oboru. Tak proč mám pocit, že pět let staré filmy jsou po technické stránce snaživější? Stal se snad z Disneyho ten frančízový obr, co má své zákazníky jisté a může začít šetřit na zdánlivě neviditelných věcech? Nebo je to čistě ekonomika měřítka, co velí mít všechnu akci větší a větší, což nepochybně narazí na limity techniky a lidí? Ať už je to jakkoliv, blockbustery obecně jsou v řemeslném rozpadu a na Strangeovi je to patrnější než kdekoliv jinde.

Kdybych chtěl být opravdu zlý (ale nebudu, protože recenzi píšu s odstupem 24 hodin), mohl bych druhého Strange označit za učebnicový příklad post-blockbusterové éry, o níž někteří kritici otevřeně mluví. Nekonzumujeme tu elitní produkt, ale doslova si zacpáváme žaludek (či zabíjíme čas) naleštěným čímsi, amorfním maglajzem, jehož skript (scénář) je psaný skriptem (rozuměj počítačem). Postavy neslouží sobě ani příběhu, jsou tu jen coby záminky ke cool scéně tu a tam… doslova jen zalidňují scénu, žádný vyšší účel nemají, jsou jen statisty v další atrakci, narážce nebo prázdném dialogu, jako vedlejší charaktery ve skečích, jejichž existence tzv. odnikud nikam často nebývá nijak ospravedlněna. Vrcholem je postava Christine (Rachel McAdams), osudové lásky hlavního hrdiny, která tu v některých scénách stojí jen proto, aby zničehonic Strangeovi podala přesně to, co právě potřebuje, případně se proměnila v expertku na potřebné téma (a tím i chodící expozici), nebo naopak v Mary Sue, co obratně během několika sekund zlikviduje sekundárního protivníka, aby následně ustoupila do pozadí a v podstatě přestala existovat. 

Podobné nakládání s primárně ženskými postavami je jednou z bolestí současného Hollywoodu, ale tady je servírováno hned v několika odstínech. Wanda je mentálně nestabilní, vedená primárně svým mateřským pudem. Nová hrdinka America Chavez je v podstatě jen živým MacGuffinem, jehož schopnosti se projeví, když se to zrovna hodí a k finálnímu prozření potřebuje poklepání po zádech od hlavního hrdiny. A pak je tu Christine, viz výše. Za scénářem druhého Strange překvapivě nestojí počítačový algoritmus, ale Michael Waldron - dvorní scenárista seriálového Lokiho. I ten poměrně necitlivě zachází s hlavní/vedlejší ženskou postavou (modří vědí), ale vynahrazuje si to dostatkem času a všudypřítomným humorem, jež shodí řadu misogynních situací. Ve Strangeovi mu pšenka nekvete, protože všechny mnohovesmírové humory musely uhnout překotnému ději a snaze vykreslit Doctora Strange jako vrstevnatý charakter. 

Což se tedy ve finále omezí na konstatování “všechny tvoje alter-ega jsou pěkní parchanti, ale ty seš možná ten nejmenší”. Ano, záchrana světa už visela na tenčích vláscích a tahle vrstva alespoň odlišuje Strange od Starka coby sebestředného vědce s dobrými úmysly, ale je to bohužel jen takové mihnutí, které v rámci filmu nestihnete zpracovat. Disney, potažmo Marvel, totiž musí užónglovat mnoho míčků. Celá jedna linie v alternativním vesmíru vypadá jako na objednávku dotočená scéna, vzniknuvší po úspěchu posledního Spideyho, kdy bez ladu a skladu dosypeme před zelené plátno co nejvíc slavných herců nebo postav, aby pomohli vytvořit tým, co je během pěti minut rozmetán na prach. Naplní to titulky webů, vzniknou z toho memy a fanboys vyletí blahem skrz komín, ale pro dlouhodobější rozvoj MCU nebo budování příběhu “tady a teď” to nehraje žádnou roli. Je to otravné jednorázové papírové brčko, co zanechá hořkou pachuť a pocit nadbytečnosti. 

Snaha stavět na Disney+ seriálech, ať už skrz camea nebo rovnou dějové linie, vede ke šroubovaným dialogům jak z nepovedené videoherní cutscény, kdy postavy jenom drmolí a přešlapují, než odklikáte všechny řádky a budete se moct pustit do další akční scény. Po chvilce si uvědomíte, že fakt koukáte jen na další epizodu, tentokrát určenou pro kina, ale v zásadě se pořád podobající raníčku pro desetileté děti. Za nic jiného nás Marvel nemá. Prckům jeho hračky kupují rodiče, my si je kupujeme sami a snažíme se sami sebe přesvědčit, že Kevin Feige je stejný king a fanda jako my. Vizionář, co vždycky vidí za roh a plánuje ten velký příběh jako zkušený Pán jeskyně (eh… prostě si to vygooglujte). Jenže buď Kevinovi došly nápady, nebo je v kleštích kravaťáků od Disneyho, co chtějí, aby všechno souviselo se vším, čímž definitivně ředí dějovou linii úplně pro všechny na úroveň nejnižšího společného jmenovatele, což je právě ten desetiletý kluk, co scénáři snadno odpustí… no cokoliv.

Ne nadarmo vedle mě seděl podobně starý kluk se svým tátou a po první potitulkové (mezititulkové) scéně prohlásil: “To je boží. Rozumíš. Teď můžou fakt udělat úplně cokoliv!” Já i ten táta jsme se asi při té děsivé představě uvnitř zhroutili a ve mně asi i něco umřelo. Cítil jsem tu konečnou stanici, možná silněji než u Eternals, které lze snadno retconovat nebo prostě zapomenout. Události z druhého Strange tu ale jsou a zůstanou, v podstatě naznačují směr celého MCU na dekádu dopředu. Disney tu i díky neustále vršeným seriálům od diváka očekává maximální pozornost (uznávám, v komiksech to vždy fungovalo podobně), ale zároveň minimální inteligenci. Kdokoliv, kdo ještě naivně od MCU očekával poutavé, když už ne komplexní vyprávění, si musí při vědomí toho, že se může “doslova stát cokoliv”, vystoupit v nejbližší stanici. 

Jak se z tohohle Feige “vybrainstormuje” už možná fakt nechci vidět. Prý teď tráví několik týdnů v nějaké rezidenci, aby tam všechno promyslel. To tak tvůrci dělají, když se blíží nějaký ten průšvih nebo slepá ulička. Kdyby měl Agamottovo oko (jestli ho tedy ještě někdy někdo v MCU použije jinak než jako bling na krk), určitě by nejradši všechno přetočil těsně za Endgame a zmizel do alternativní reality. Já se obávám, že dvacet let po Spideym a deset let po prvních Avengers, se definitivně ukazuje, že král je nahý. Možná se pletu a budu za půl roku výskat v MarvelZone nad nějakým tím seriálem. Ale možná to tu čtete černém na bílém a je čas naskočit na další startup. Nikdy jsem neměl pochopení pro skandální pointy nebo poplašné titulky, ale mladý duch při odchodu z kina definitivně dostal nakládačku od staré duše. Chtěl jsem si to užít, ale přes některé věci prostě vlak nejede.

Co dodat mohu a musím je, že Sam Raimi je pořád šikula. V notovém souboji ve druhé třetině filmu navíc spojí síly s Dannym Elfmanem a já byl zase po dlouhých letech rád, že sedím v IMAXu s 3D brýlemi na nose. Podobných autorských záblesků je tu ale dost málo, v akci většinou zasáhne marvelácký previz a režisér má svázané ruce. Navíc je ta stopáž opravdu nesmyslně krátká a scénář s ní neumí pracovat. Vtipy jsou tu v hororovém settingu navíc, protivážné emoce naopak na nule. Je to přesná otočka proti období před Infinity War, kdy všichni byli nedotknutelní. Teď jsme ale vlastně pořád na stejném místě. Není komu fandit a o koho se bát, protože - jak už bylo řečeno - může se stát cokoliv a jakákoliv pravidla vyletěla komínem. 

Nevím, jestli Feigemu přeji, aby musel znovu kreslit základy MCU doslova na zeleném poli. Jenže se do téhle situace vmanévroval sám, takže kdo chce kam. Kdybyste náhodou měli po odchodu z kina pocit jako po poslední epizodě Ztracených, tj. že vám někdo ukradl deset let života, aby váš oblíbený “seriál” dovedl ke srázu a shodil ho z něj, pak si pusťte (kdo žije Modrý život, počká do června, až tu bude Disney+) třeba to What If?, kde se vám protáhne nostalgická euforie z Endgame a užijete si Doctora Strange v mnohem střízlivější, emočně vyváženější podobě. 


Přehrajte si trailer
Mnohovesmír šílenství může z dálky (pokud čtete jen verdikty a koukáte na čísla) vypadat jako business as usual, neurážející marvelovský průměr mezi pětkou a šestkou, ale nic vlastně nemůže být dál od pravdy. Tady se někdo snažil - asi jako když turista na exkurzi v jaderné elektrárně loktem zmáčkne červené tlačítko a pak se náhodným stiskem všech ostatních pokouší umlčet sirénu. Běžte do kina na vlastní nebezpečí. A pak si přijďte popovídat do komentářů pod recenzí. Můžeme se tam vzájemně utěšovat, že to nebylo tak špatné. Nebo si kocovinu prohlubovat tím, že v současném mainstreamovém Hollywoodu jde o standard a nikoliv výjimku. 

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (85)

Verdikt

avatar6/10

imf

Divná recenze s divným verdiktem. Není to prohra a není to triumf. Je to pokračování a snaha udržet status quo. MCU by rádo chtělo být vrcholem každé sezóny, ozdobou blockbusterové nabídky. Po finanční stránce se to ještě pár let dařit bude, ale i ti méně nároční diváci už možná po druhém Strangeovi budou vyhlížet “next best thing”. Sam Raimi před dvaceti lety komiksovou horečku odstartoval. Teď spíš přikládá studený obklad.



Hodnocení redakce

  • avatar6/10

    Cival

  • avatar6/10

    KarelR

  • avatar4/10

    Gonzi

  • avatar6/10

    do_Od


Hodnocení čtenářů

  • avatar8/10

    Ravenhorn

  • avatar6/10

    acheron

  • avatar4/10

    Revan

  • avatar7/10

    speedy.mail

  • avatar6/10

    cabal

  • avatar6/10

    RainMakeR

  • avatar6/10

    b1aster

  • avatar8/10

    Sigi

  • avatar6/10

    Slide

  • avatar6/10

    Toren

  • avatar6/10

    the dark knight

  • avatar7/10

    BranoZ

© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace