Oceňovaná Jane Campion nechala své fanoušky čekat docela dlouho. Od jejího předchozího snímku, historické romance Jasná hvězda, uběhlo dlouhých dvanáct let, během nichž se věnovala hlavně seriálu Na jezeře. Jakkoli úspěšné, tyto projekty se nevyrovnaly jejímu nejvýraznějšímu zářezu do filmových dějin, totiž monumentálnímu dramatu Piano z roku 1993, které dodnes vyhrává ankety nejlepších filmů od ženských režisérek.

Novinka s názvem Síla psa měla premiéru na letošním benátském festivalu, kde se Jane Campion dočkala zcela zaslouženě Stříbrného lva za režii. Ke snímku napsala i scénář, a právě tyto dvě kategorie jsou skutečně těmi nejvýraznějšími (přestože ne zdaleka jedinými) devizami její novinky. Bez ohledu na to, zdali diváka zaujme tematické či žánrové ukotvení, Síla psa se pyšní skutečně špičkovou prací s náladou, tempem i postupným rozvíjením motivů a jedná se tak o zástupce vzácné kategorie filmů, které párkrát do roka připomenou, jak plynule a zároveň drtivě může filmové médium fungovat.

Montana, 1925. Zvrásněná krajina divoké americké přírody je nádhernou kulisou pro nebanální rodinné drama. Bratři George a Phil provozují ranč a starají se o dobytek. Nemohou však být odlišnější – jemný a citlivý George v typicky ňoumovském podání Jesseho Plemonse se snaží krotit nesmlouvavého, krutého a nejen kvůli rezignaci na osobní hygienu odpudivého Phila, jehož živelně a démonicky ztvárnil Benedict Cumberbatch.

Když se George zamiluje do ovdovělé majitelky restaurace Rose, svatba na sebe nenechá dlouho čekat. Phil není z vetřelkyně ve svém domě vůbec šťastný a nebohá Rose (Kirsten Dunst ve správně trpitelské poloze) začne kvůli šikaně ze strany drsného švagra nezřízeně pít. Zdánlivě pouhým pozorovatelem vztahového dění je její podivínský syn Peter, který vzhledem ani chováním mezi obhroublé honáky rozhodně nezapadá. Je to však právě tenhle charakter, který se znepokojivou ofinou ztělesnil Kodi Smit-McPhee, jehož slova trpělivě vyprávěný příběh nadějně uvádějí i mrazivě zakončují.

Síla psa se řadí k modernímu proudu antiwesternů, které s žánrovými proprietami nakládají záměrně podvratně a neuspokojivě. Nabízejí se paralely s nedávnou První krávou (přestože na tankery tentokrát nedojde), náladou či tématy připomene třeba Dej mi své jméno, Naši dobu či Zkrocenou horu. Boj s vlastní sexualitou však rozhodně nelze označit za klíčové a jediné téma – stejně silně totiž vyvstávají i motivy pravidly svázaného prostředí, které nenabízí moc možností pro odchylku od normy, či ulpívání na minulosti vedoucí k zahořklosti.

Tematická mnohoznačnost jde ruku v ruce s pozorností, jež je dopřána jednotlivým postavám. Všechny čtyři charaktery dostanou nejen svůj prostor, ale chvíli se na dění díváme z pohledu každého z nich; těžko se proto odhaduje, kam se bude vyprávění ubírat dál a kterou z načrtnutých linek rozpracuje hlouběji. Přesto se nakonec vše podaří dohrát logicky, chytře i překvapivě zároveň – Campion jako scenáristka i režisérka nezůstala své pověsti nic dlužna.

Fotogenickou krajinu fikční Montany natočila s kameramankou Ari Wegner (Takové krásné šaty, Lady Macbeth) na rodném Novém Zélandě a druhou polovinu velmi zdařilého audiovizuálu spoluutváří atmosférický soundtrack Jonnyho Greenwooda, skvěle podtrhující především vyhrocenější momenty. Těch je však spíše poskrovnu – Campion se nesnaží melodramaticky ždímat emoce, naopak se scénám s přílišným potenciálem patosu důsledně vyhýbá. Campion stejně jako ve svých předchozích filmech ukazuje velký cit pro neprvoplánově výmluvné scény, které jsou stejnou měrou vizuálně originální jako informačně obsažné.

Westernové reálie slouží Campion k přehrání nadčasového rodinného dramatu, v němž nemusí padnout jediný výstřel, aby se atmosféra místy dala krájet jako dobytčí kůže. Staromilskou komornost podtrhuje i rozdělení do kapitol, upomínající na literární předlohu Thomase Savage. Campion se však úspěšně vyhýbá přílišné literárnosti i doslovnosti, a prostřednictvím vytříbené filmařiny poodhaluje fasádu vynucené mužské tvrdosti, kterou máme s příběhy z divokého západu spojenou. Výsledkem je citlivý až křehký pohled na nekompromisní odstíny lidského údělu, na jehož docenění nepotřebujete kovbojské ostruhy.