Z filmů jako Dej mi své jméno se pro mě není snadné těšit. Což asi není moc dobrý způsob, jak začínat osmičkovou recenzi, ale ono to s tím trochu souvisí. Představte si to: Týdny vídáte extatické recenze z prestižních magazínů celého světa, že se budou přepisovat nebo ještě lépe pálit a ničit všechny filmové žebříčky, protože tenhle nový kousek je naprosto rozorá. Už měsíc se o nikom neřeklo, že je nový DiCaprio, tak bum, tady ho máte, nový Leo se právě zrodil z mořské pěny, Timothée Chalamet na Hrad! A co slz ukápne! Emocionální smršť! Tohle všechno vidíte a víte, že to asi bude přinejmenším trochu pravda. Že celý svět nemůže být tak mimo, takže ten film bude zjevně fajn. Ale taky víte, že má jít o intimní drama s opravdovými city, které jsou všemi těmi ohňostroji nadšení dopředu dost sežehnuté.

Nechci vám ten film zkazit, naopak. Hype tady totiž hodně nesvědčí, tak ho jen chci nějak zkrotit. Hype sluší povedeným blockbusterům, nebo okázalé filmařině typu Nit z přízraků, kde je součástí zážitku filmařská exhibice a naše vnímání má být vždycky tak trochu „meta“. U dramat jako Dej mi své jméno jde ale o dost smrtící věc, která vytrhává ze zážitku. Takže pozor na hype! Ještě víc než jindy. 

Příběh vypráví o dvou mladých mužích (Chalamet a Armie Hammer), kteří se do sebe během prázdnin roku 1983 zamilují a není tak úplně jasné, jak to s nimi dopadne. Vyprávění je krásně jednoduché, čisté, s několika skvělými okamžiky a hereckými výkony (Michael Stuhlbarg je hlavně v závěru fenomenální). Osobně mě skoro mrzí promítat do toho filmu něco víc, protože to jeho křehká sympatičnost neudrží a při kladení přílišných nároků se začnou objevovat nedostatky, které přitom můžou v klidu zůstat mimo pozornost.

Jde o ten typ filmu, co plyne s neuvěřitelnou lehkostí i bez konkrétnější dějové linie, protože si oblíbíte postavy a cítíte s nimi. Přestože by to bylo v 80. letech dost snadné zařídit, nikdo vlastně hrdinům explicitně nestojí v cestě a nebrání jejich lásce – všechno je tak krásné, až to působí trochu podivně. Na druhou stranu příběh se odehrává na poměrně izolovaném místě a mezi intelektuály, tak proč ne. 

Leckdo zmiňuje, že kdyby ústřední pár nebyli dva muži, ale muž a žena, vyšlo by to nastejno, což má být bráno jako pochvala. Jde samozřejmě o nesmysl. Dynamika mezi dvěma muži je jiná než mezi mužem a ženou, a to i v případě, že jde o gaye. Představa, že jeden muž v gay páru zastupuje ženu, je celkem zastaralá. Kdyby byla pravda, že by se prostě dal v Dej mi své jméno zaměnit ústřední pár za heterosexuální, aby vypadal výsledek víceméně stejně, znamenalo by to, že scenáristé neodvedli moc dobrou práci. Ale oni ji odvedli, takže sledujeme vztah dvou mužů s jeho specifiky. (Uvědomuji si, že ústřední pár nemusí být nutně gayové, oba mají zároveň vztahy se ženami, takže můžou být bi, nebo klidně primárně hetero, co to jednou cítili jinak. Ale to na věci nic nemění, spíš naopak se tím ukazuje, že oba pány nejde jednoduše zaměnit za muže a ženu, protože by tím byl film ochuzený už o tuhle otázku, která zvlášť Chalametovu postavu definuje) 

Pokud bych měl něco vytknout, tak obsazení jednatřicetiletého Hammera do role čtyřiadvacetiletého staršího kluka. Zatímco Chalamet ve svých dvaadvaceti skutečně vypadá na scénářem určených sedmnáct, Hammer vypadá spíš ještě starší, než kolik mu je. Během filmu jsem si marně lámal hlavu, proč se k němu všichni chovají tak familiárně a předně proč není nikomu divné, že tráví tolik času s tím mladým klukem. Myslel jsem, že má být kolegou hrdinova otce, vysokoškolského profesora, a je tedy v podstatě ve „strýčkovském“ vztahu s Chalametem. Což zakázanosti jejich lásky přidávalo další rovinu. Až když jsem si zpětně přečetl synopsi a zjistil, že Hammerově postavě mělo být 24 a šlo o studenta, takže Chalametova vrstevníka, mi ten film začal zpětně dávat smysl.

Existují filmy, kde věková nesymetrie herců a postav není na překážku. Málokoho třeba napadne, že je Frances McDormand ve Třech billboardech zhruba o dekádu starší, než by logika děje vyžadovala (ona sama kvůli tomu zvažovala roli odmítnout, naštěstí to neudělala). Tři billboardy obsazením o kus starší herečky a umělým zestaršením postavy neztrácejí logiku. Oproti tomu u Dej mi své jméno při vnímání příběhu s tím, že by Hammerově postavě mělo být tolik, kolik je Hammerovi (tím spíš, na kolik vypadá), vzniká úplně jiný děj, kde mají interakce postav jinou hodnotu a pracuje se u nich s jinými předpoklady.

Přehrajte si trailer Nejde o něco, co by pro mě ten film zabilo, jenže on je sám o sobě natolik bezproblémově oukej, že se tu otevřel prostor pokrýt tohle téma. A řekl bych, že doba, kdy se třicátníci obsazovali do rolí dvacátníků a dvacátníci do rolí teenagerů, už by se nemusela vracet – dřív šlo o standard (je to levnější než vypisovat furt castingy na nové mladé herce), ale poslední roky se od toho ustupuje. Jak říkám – zmiňuju tu tenhle problém na okraj, do hodnocení filmu ho zahrnuji jen velmi opatrně, ale především mi to přijde jako zajímavé téma na širší zamyšlení.