„Olivere.“

Racionální svět nás vybízí k tomu nazývat věci pravými jmény. Ale italsko-americký spisovatel André Aciman a následně režisér Luca Guadagnino ukazují, že je to záměna jmen, která je jazykem lásky.

 

Co tedy znamená dát někomu své jméno a užívat na oplátku to jeho? Cele ho přijmout, vcítit se, odevzdat se mu a otisknout se do duše. 

  

Luca Guadagnino, italský režisér, který vychází ze stylu takových velikánů jako Éric Rohmer nebo Jacquette Rivette, točí s oblibou předělávky klasických evropských filmů, a svým mistrovstvím je dokáže ještě vylepšit. Tak se v jeho podání snímek Oslněni sluncem, který je remakem Bazénu s Jane Birkin, Romy Schneider a Alanam Delonem, proměňuje ve znepokojivý, těkavý film, v němž se o erotické jiskření starají Tilda Swinton, Ralph Fiennes a Dakota Johnson. Dakota se objevila i v jeho aktualizaci slavného stylizovaného hororu Daria Argenta Suspiria, který směřuje v jeho podání do větší hloubky. 

 

Guadagnino se též specializuje na queer tematiku. Jeho seriál Jsme, jací jsme o skupině náctiletých vyrůstajících na americké vojenské základně v Itálii, neprávem zapadl, jeho blížící se Queer s Danielem Craigem zaznamenalo na festivalu v Benátkách dobré ohlasy. V letošním hitu Challengers (Rivalové) se Zendayou se též koketuje s posouváním sexuálních hranic. Nikde však není jeho citlivost patrnější než v mistrovské queer romanci Dej mi své jméno.

Román Andrého Acimana, jíž se film dosti věrně drží, nás zavádí do severní Itálie roku 1983 (natáčelo se v Lombardii), do rodiny profesora archeologie Perlmana, který má ve zvyku ve vile, v níž žije se svou manželkou Annellou a synem Eliem (Timothée Chalamet), přes léto ubytovávat studenty, kteří přijeli do Itálie na stáž. Za těchto okolností se setkáváme s mladým doktorandem, Američanem Oliverem (Armie Hammer).

 

Poněkud stydlivý Elio, kterému je právě sedmnáct, je nadaný klavírista a horlivý čtenář, léto tráví s knihou, přepisem notace a hrou na klavír. Také poleháváním u studánky, pojídáním broskví (zralé ovoce ve filmu užívá k méně konvenčním aktům než je konzumace) a opatrným randěním s děvčaty. Oliverem je jaksi popuzen. Jeho americký pozdrav „zatím“ ho rozčiluje, ale takovým způsobem, kterým může iritovat jen někdo, o koho máme zájem. 

Oliver je spontánní, a když Eliovi jednou během hry namasíruje ramena, zanechá žádostivou stopu, na níž Elio není schopen přestat myslet. A nakonec najde, po jedné z vyjížděk na kole po italské krajině, odvahu Olivera políbit. 

 

Přestože je mezi oběma milenci věkový rozdíl, který je v tomto věku zásadní – Eliovi je sedmnáct, Oliverovi dvacet čtyři (Hammer však působí starší) – film nezobrazuje vztah těchto dvou jako problematický. Pracuje s vědomím, že Elio je dostatečně vyspělý na to, aby byl chopen vyslovit konsent. 

 

Call Me By Your Name je mimořádné v tom, jak přirozeně milostnou linku mezi dvěma mladými muži, respektive mladým mužem a jinochem, zobrazuje. Nejedná se v žádném případě o manifestační queer snímek snažící se o aktivismus, ani není řízen agendou. Je ve svých emocích a záměrech zcela autentický. 

 

Neodehraje se zde žádný coming out ani motiv gaye hrdinně trpícího, zatímco čelí hostilní společností. Oba hrdinové jsou bisexuální, a jakkoliv je bisexualita stále v něčem více tabu než homosexualita (zejména pokud nejsou hlavními postavami ženy), jelikož si běžný předsudečný člověk nemůže říct ono blahosklonné: no co, narodili se tak, a nemůžou za to. Najednou je sexualita a pohlaví partnera věcí volby.

 

 

A volba je nesmírně důležitá. Je cítit, že Oliver a Elio spolu chtějí být proto, kdo je pro ně tím druhým. Jako kdyby bylo skoro jedno, zda je to muž, nebo žena. Prvořadé je, že je to tato osoba. Oba dokonce častěji vyhledávají vztahy se ženami. 

Způsob, jakým snímek zobrazuje sexualitu, je také nanejvýš přirozený. Momenty studu a nesmělosti střídají výtrysky vášně, a i akty, které by byly pokládány za chlípné, chápe jako cestu k porozumění vlastnímu tělu a tělesnosti. Nezobrazuje je jako cosi šokujícího, na co by bylo třeba přespříliš upozorňovat.

Ve filmech jsme velmi často jsme svědky toho, že jsou intelektuálové nebo profesoři na plátně zobrazování bez zájmu o to, co dělají, protože tvůrci se domnívají, že by se divák při sledování jejich každodennosti nudil. Ne tak zde. Dočkáme se mnoha scén četby a komponování a procházení knihovnou, přehráváme si diapozitivy z archeologického naleziště nebo jsme svědky rodinné diskuse v několika jazycích. Profesor Perlman dokonce zkouší Olivera z etymologie slova „apricot“. 

 

Četba a intelektuální konverzace není postavám na obtíž, jako vidíme ve většině snímků, kde jsou hrdiny vzdělanci, zde je jedním z důležitých center života postav. Tak vidíme Elia číst z Herakleita, který se proslavil myšlenkou o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, přepisovat hudební notaci nebo jen bloumat v zamyšlení zahradou. Vyobrazení duchovního života postav bylo málokdy přesvědčivější.

 

 

Osvěžující je i fakt, že se ve filmu neobjevuje žádná velká překážka ani konflikt. Dalo by se očekávat, že onu překážku zastanou rodiče, ale ti před vztahem zavírají oči, nebo ho dokonce podporují.

Otcovský monolog, který odříkává oblíbenec Coenů Michael Stuhlbarg, týkající se toho, jak se s dospíváním učíme necítit – a máme blízko k tomu být bezcitní – je jeden z nečekaných vrcholů Call Me by Your Name. Podobné emocionální proslovy bývají úkolem matek.

 

 

Uvěřitelný a žitý fikční svět honosné vily propůjčuje filmu i způsob, jakým Guadagnino buduje filmový prostor. Jeho styl se vyznačuje zvýšenou smyslovostí, povlovností a důrazem na detail.

Guadagnino v Dej mi své jméno vytvořil Itálii snovou a přesto žitou, je to jedna z jejích nejlepší reprezentací na plátně, protože působí idylicky, a přesto opravdově. A ve vile rodičů a okolní zahradě vytvořil jeden z památných filmových prostorů. 

 

Autenticita emocí je ovšem zásluhou nejen režie, ale i oscarového adaptovaného scénáře Jamese Ivoryho, režiséra Pokoje s vyhlídkou  a pro queer cinema velevlivného Maurice s Hughem Grantem, jenž je nesmírně inspirativní i pro estetiku dark academia. 

 

 

Dej mi své jméno patří mezi nejlepší romance v dějinách filmu. Smyslné, hluboké, taktilní. Se zdrcujícím, a přesto tlumeným, nemelodramatickým koncem, v němž se slzy mění ve vzpomínky. A provoněné, prosluněné, promilované lombardské léto v chladnou zimu.