Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Piano | The Piano | 1993
csfd  imdb
US premiéra: nestanovena
CZ premiéra: nestanovena
režie: Jane Campion
hrají: Holly Hunter, Harvey Keitel, Sam Neill, Anna Paquin, Ian Mune

Piano: V.I.M.


ikona
Cival
Anna Paquinharvey keitelholly hunterJane Campionpianosam neil
Mistrovský „ženský" film, který mohla natočit jedině žena. 

Když by námět Piana zpracovával muž, bylo by do dvaceti minut po filmu. Těžko by si do příběhu namyslel postavu neotesaného chlapáka s fyziognomií Harveyho Keitela a opravdu uvěřil tomu, že tahle hrouda masa bude zasněně naslouchat tónům piana a obdivovat přitom z více či méně uctivé vzdálenosti dokonale tvarovanou šíji Holly Hunter. Realistické zpracování takové látky by pravděpodobně skončilo pláčem, krví a znásilněním. A rozlazeným piánem.

Piano ovšem autorsky zaštítila novozélándská režisérka Jane Campion, která jakožto žena nejen věří v jemnocit masitých domorodců, kteří neumí číst nebo psát, ale umí o něm strhujícně vyprávět. Řekněme že v mezích realismu magického. Piano jako ukázkový milostný trojúhelník, v němž se bojuje nejen proti citům a uražené ješitnosti, ale i proti dobové společenské hierarchii a konvencím, se opírá o klasické devizy historických romantických dramat: Nádherná kamera zabírá tehdy neokoukané přírodní reálie „lotrovského“ Nového Zélandu, herci se tísní v kostýmech a i bez velkých gest se dopracovávají k tomu, co nazýváme životními výkony. Piano ale hlavně vyvažuje perfektním způsobem to, co jsme navyklí vídat v nejproslulejších „ženských filmech“, s tím, co je univerzální a co oslovuje publikum libovolného genderového složení, v libovolné době.

V souvislosti s letošní sezónou cen se připomíná, že zatím žádná žena zpoza kamery nebyla oceněna Oscarem za režii. Lina Wertmüller za film Pasqualino Sedmikráska, Sofia Coppola za Ztraceno v překladu a právě Jane Campion k tomu měly nejblíž (až do letoška jediné tři nominované dámy, teď je doplnila Kathryn Bigelow). Protože šlo Piano proti Spielbergovu Schindlerovu seznamu, zůstalo lehce v ústraní se třemi pozlacenými plešouny (za scénář a výkony Holly Hunter a Anny Paquin), novozélandské rodačce by však vyznamenání z nejprestižnějších nepochybně slušelo. Piano je totiž dílem precizním a ve všech směrech vyváženým, přesně tak, jak filmy, jež si nárokují status klasiky, mají být.

Je v něm slyšet křehká ruka režisérky, je na něm vidět „ženská“ slabost pro zdobnou filmovou řeč, která se neštítí krásy vnější, ale i nadýchané symboliky a vzletných metafor. Spřáhnout život hlavní hrdinky s osudy jejího piana je tah velmi odvážný a naoko přepjatý, Jane Campion však tomuhle dvojjedinému příběhu vnutila takovou vnitřní dynamiku, že Pianu nehrozí proměnit se v načančanou nudu, utopenou v balastu velkých jinotajů a výtvarných exhibic. Film má naopak v druhé polovině neuvěřitelný drajv a přes svou noblesní slupku se prořeže až na krev (doslova), a to zcela drtivým způsobem.

V paměti musí Piano zůstat i kvůli soundtracku Michaela Nymana, jehož nedocenění patří k jednomu z historicky největších přehmatů oscarové Akademie. Jedna z definičních kompozic devadesátých let se nedočkala ani nominace.

© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace