Když by námět Piana zpracovával muž, bylo by do dvaceti minut po filmu. Těžko by si do příběhu namyslel postavu neotesaného chlapáka s fyziognomií Harveyho Keitela a opravdu uvěřil tomu, že tahle hrouda masa bude zasněně naslouchat tónům piana a obdivovat přitom z více či méně uctivé vzdálenosti dokonale tvarovanou šíji Holly Hunter. Realistické zpracování takové látky by pravděpodobně skončilo pláčem, krví a znásilněním. A rozlazeným piánem.

Piano ovšem autorsky zaštítila novozélándská režisérka Jane Campion, která jakožto žena nejen věří v jemnocit masitých domorodců, kteří neumí číst nebo psát, ale umí o něm strhujícně vyprávět. Řekněme že v mezích realismu magického. Piano jako ukázkový milostný trojúhelník, v němž se bojuje nejen proti citům a uražené ješitnosti, ale i proti dobové společenské hierarchii a konvencím, se opírá o klasické devizy historických romantických dramat: Nádherná kamera zabírá tehdy neokoukané přírodní reálie „lotrovského“ Nového Zélandu, herci se tísní v kostýmech a i bez velkých gest se dopracovávají k tomu, co nazýváme životními výkony. Piano ale hlavně vyvažuje perfektním způsobem to, co jsme navyklí vídat v nejproslulejších „ženských filmech“, s tím, co je univerzální a co oslovuje publikum libovolného genderového složení, v libovolné době.

V souvislosti s letošní sezónou cen se připomíná, že zatím žádná žena zpoza kamery nebyla oceněna Oscarem za režii. Lina Wertmüller za film Pasqualino Sedmikráska, Sofia Coppola za Ztraceno v překladu a právě Jane Campion k tomu měly nejblíž (až do letoška jediné tři nominované dámy, teď je doplnila Kathryn Bigelow). Protože šlo Piano proti Spielbergovu Schindlerovu seznamu, zůstalo lehce v ústraní se třemi pozlacenými plešouny (za scénář a výkony Holly Hunter a Anny Paquin), novozélandské rodačce by však vyznamenání z nejprestižnějších nepochybně slušelo. Piano je totiž dílem precizním a ve všech směrech vyváženým, přesně tak, jak filmy, jež si nárokují status klasiky, mají být.

Je v něm slyšet křehká ruka režisérky, je na něm vidět „ženská“ slabost pro zdobnou filmovou řeč, která se neštítí krásy vnější, ale i nadýchané symboliky a vzletných metafor. Spřáhnout život hlavní hrdinky s osudy jejího piana je tah velmi odvážný a naoko přepjatý, Jane Campion však tomuhle dvojjedinému příběhu vnutila takovou vnitřní dynamiku, že Pianu nehrozí proměnit se v načančanou nudu, utopenou v balastu velkých jinotajů a výtvarných exhibic. Film má naopak v druhé polovině neuvěřitelný drajv a přes svou noblesní slupku se prořeže až na krev (doslova), a to zcela drtivým způsobem.

V paměti musí Piano zůstat i kvůli soundtracku Michaela Nymana, jehož nedocenění patří k jednomu z historicky největších přehmatů oscarové Akademie. Jedna z definičních kompozic devadesátých let se nedočkala ani nominace.