Přestože si První kráva Zlatého medvěda z loňského Berlinale neodvezla, její autorka Kelly Reichardt úspěšně navázala na své předchozí festivalové štace. Westernově laděné Zkratkou v Oregonu či dramata Noc přichází nebo Wendy a Lucy zaujaly v Cannes i Benátkách a režisérčiny opakované, sociálně uvědomělé výlety na americký severozápad dokázaly množství kritiků opakovaně zaujmout. První kráva se dokonce umístila v řadě žebříčků nejlepších filmů roku 2020, a přestože se k ní dostáváme až nyní, za pozornost rozhodně stojí.

Styl americké režisérky, scenáristky a střihačky obvykle stojí na principech formálního minimalismu, realističnosti a genderových, ekologických či sociálních tématech. To vše platí i pro novinku, odehrávající se v první čtvrtině 19. století na samém okraji tehdejšího civilizovaného Divokého západu – v Oregonu. Nepřekvapivé je i jméno spoluscenáristy, oregonského prozaika Jonathana Raymonda, který se literární předlohou i scénářem podílel na některých předchozích režisérčiných snímcích.

Sledujeme nepravděpodobnou dvojici outsiderů, jež svede dohromady náhoda. Zamlklý kuchař cestuje společně se skupinou lovců kožešin, ale od začátku je patrné, že do drsného a krutého světa se svou citlivostí jaksi nepatří. Narazí na čínského imigranta, který je sice o poznání asertivnější, ale s kuchtíkem sdílí svéráznou představu o naplnění amerického snu. Netouží po nehynoucí slávě a nedosažitelném bohatství, jejich cíle jsou spíše prosté: starat se o farmu, potažmo hotýlek s pekárnou, a mít své živobytí jisté. Nepřehledné podmínky stále se hledajícího amerického kontinentu však téměř neumožnují ani to.

Na množství všedních situací se opakovaně ukazuje, že pro takové povahy není v rodícím se kapitalismu místo. Naznačena je nejistota v genderových rolí při péči o domácnost i všudypřítomná ekologická nerozvážnost, jejíž plody nyní sklízíme. Paralely mezi současnými globálními tématy a situací starou dvě stovky let se hledají překvapivě snadno; zkušená režisérka rozhodně nezůstává o kostýmní dobovky, nýbrž má hodně co říct i o kořenech myšlení dnešního světa.

Ale zpět k příběhu. Muži se rozhodnou po nocích tajně dojit jedinou krávu v okolí, jež patří armádnímu veliteli místní posádky. Z mléka dokáže šikovný kuchtík péct dobroty, které v libovolně obhroublém dobyvateli Divokého západu probudí vzpomínky na domov. Což rozhodně nezní jako standardní westernová zápletka, naopak jsou reálie kolonizace amerického kontinentu promíchány se sociálním dramatem a prvky heist buddy movie. Díky pomalému vyprávění s mnoha výpustkami a režisérčině schopnosti citlivě zdůrazňovat přehlédnutelné detaily se však daří podat příběh nenápadným, leč strhujícím způsobem.

Vše pak umocňuje skutečně zdrcující konec, který se obejde bez opulentní epiky, avšak uzavírá příběh skutečně mrazivě. Poselství o pomíjivosti amerického snu a limitů jeho dosažení je o to působivější, čím civilněji a s menší pompou k nim Reichardt přistupuje. Její filmová balada od začátku ví, co chce sdělit, a nejde divákovi na ruku. Převládá táhle makabrózní atmosféra s občasnými záblesky naděje, pro něž však v představeném světě téměř není místo. Právě zcela svébytné představení Nového světa a vykreslení spodních pater jeho tehdejší společnosti představuje třešničku na tomto subtilním, přesto vrstevnatém filmovém dortu.