Dvanáct rozhněvaných mužů, Svědek obžaloby, Jako zabít ptáčka, Kdo seje vítr, Rozsudek, nebo Vyvolávač deště. V redakci úzkou škatulku soudních dramat milujeme, a tak není žádným velkým překvapením, že do tučné V.I.M sbírky přidávám právě Pár správných chlapů. Letos uběhlo třicet let od premiéry a Tom Cruise je díky Maverickovi už více než tři měsíce znovu na hollywoodském Olympu, takže je ideální chvíle štempl udělit.

Inspirací pro scénář divadelní hry Pár správných chlapů, díky které o tři roky později vzniknul film, byla Aaronu Sorkinovi jeho sestra. Ta jako čerstvá absolventka práv byla součástí týmu, který zastupoval obviněné vojáky, a bráchovi jistě dopodrobna popsala reálný případ mariňáka, jehož v roce 1986 bratři ve zbrani na základě rozkazu málem zabili při incidentu na Kubě.

Fiktivní voják Santiago však šikanu nepřežil a lehkovážný a trochu líný právník (Tom Cruise) se zásadovou kolegyní (Demi Moore) je vyslaný do Guantánama, aby se seznámil s třaskavou situací, promluvil si s velitelem základny – plukovníkem Jessupem (Jack Nicholson) - a pokud možno zahrál celý incident do autu. Hlavně aby nedošlo na trapný soud a armáda se vyhnula ostudě.

Když se však na místě seznámí s fakty a drsným velitelem, jenž mladického frajera nemůže snést, rozhodne se zastupovat obviněné vojáky, kteří podle všeho jenom plnili rozkazy shůry. Teď už jde jenom o jedno: Jak onen „code red“ dokázat v soudní síni, když důkazy chybí a slovo poslušných pěšáků má oproti dekorovanému válečnému hrdinovi s konexemi ve Washingtonu nulovou váhu?

Sorkin v druhé polovině osmdesátých let pracoval jako barman na Broadwayi a jak už to v divadlech bývá, frmol pro něj vždy nastal před začátkem představení a o přestávce. První akt divadelních her mu umožnil vzít do ruky pero, na ubrousky z dlouhé chvíle psát. Právě zde můžeme sledovat zrod jeho unikátních kulometných dialogů, kdy konverzace dvou postav připomíná ping pong a chytré hlavy mají vždy připravenou rychlou odpověď na výpad protivníka. Jakoby Aaron při psaní věděl, že má jenom chvíli, než bude muset zase připravovat drinky pro stovky lidí.

Seriáloví fanoušci si jistě vybaví plamenné diskuze poradců prezidenta Bartletta při procházce Bílým domem v Západním křídle. Těm ostatním potom stačí připomenout úvod The Social Network v pohostinském zařízení u Harvardské univerzity, kdy se Mark Zuckerberg během necelých čtyř minut rozejde s Ericou Albright. Navzdory tomu, že styl pohádkáře s idealistickým liberálním smýšlením miluji a z jeho pera by mě bavilo poslouchat i dva popeláře, kteří na předměstí Clevelandu konverzují o třídění odpadu, hlavní hvězdou Pár správných chlapů Sorkin samozřejmě není.

Jack Nicholson se hereckou legendou nestal náhodou. Byť se ve filmu vyskytuje pouze v několika scénách (Rob Reiner je mimochodem zvládnul všechny natočit za pouhých deset dní), jeho staromilský válečník, jenž žije pouze a jenom pro službu vlasti, naprosto vládne. Především v precizně sestříhané a dechberoucí závěrečné čtvrtině v soudní síni, ve které z úst ďábelského plukovníka zazní ono legendární „You can't handle the truth!“, si film krade pro sebe.

Samozřejmě nesmíme zapomínat na Toma Cruise, jemuž se hraní právníka dostalo natolik pod kůži, že si stejnou profesi vystřihnul o rok později v Pollackově Firmě. Nekončíme. Demi Moore, Kiefer Sutherland, Kevin Bacon, Kevin Pollak… Ansámbl si vyžádal polovinu rozpočtu (Cruise 12 mega, Nicholson 5, Moore 2) a další 4 miliony bral režisér, jenž si spolupráci se Sorkinem zopakoval o tři roky později u Amerického prezidenta. Není tedy žádným překvapením, že ze čtyřiceti milionů nezbylo moc na opulentní záběry ze základny na Kubě, nebo jakékoliv akční scény.

Při sledování snímku si navíc člověk rychle uvědomí, že sleduje adaptaci divadelní hry. Jednoduchá premisa, která je navzdory premiéře v roce 1992 ukotvená ve studené válce, navíc nemá natolik zásadní společenský přesah, jako Kdo seje vítr, Jako zabít ptáčka nebo třeba novější Chicagský tribunál, který si podle vlastního scénáře Sorkin rovnou i zrežíroval.

Ne, Pár správných chlapů vážně není v úzké škatulce soudních filmů tím nejlepším. Nic to však nemění na tom, že četné televizní reprízy filmu nijak neubraly na kvalitách a minimálně pro mě se jedná o jeden z těch případů, kdy od rozkoukaného bijáku není možné odejít. Na to je duel Cruise s Nicholsonem až příliš kulervoucí. Oscarové nominace za nejlepší film, vedlejší roli, střih a zvukový střih byly podle mě více než zasloužené.