Soudní dramata mám opravdu hodně v lásce. Na dobře známém vypravěčském oblouku totiž většinou najdu vše, co od filmů chci; hromadu napětí a zvratů, skvělé herecké výkony a příjemnou nejistotu ohledně vyústění zpravidla až do samotného závěru. Což mi vždycky bude znít jako ideální filmový servis na pověstné nedělní odpoledne.

Oscarová klasika Svědek obžaloby takhle zpočátku nepůsobí, lehce klame tělem a rozjíždí se jako důchodcovská taškařice, v jejímž středobodu trčí nezdravě vypadající dosluhující advokát a jeho horlivě snaživá ošetřující sestra, před kterou se snaží ukrývat nasyslené doutníky. Je to hodně britské a správným způsobem šarmantní, ale už brzy tuhle selanku naruší příchod z vraždy podezřelého Leonarda a pověstná poslední fuška advokáta, který už si poslední fušky zakázal, může začít. A protože za nitky příběhu tahá prostřednictvím předlohy samotná Agatha Christie, je jasné, že tohle neobyčejné soudní drama čeká nejeden velký twist.

Film stojí a padá především na epickém výkonu Charlese Laughtona. Jeho Sir Wilfred Roberts nepotřebuje dlouhých úvodů a z jeho letmých fines ostříleného matadora téměř ihned odhadnete, že na nejmenší kousíčky u soudu rozmetá, kohokoliv si zamane. Jeho styl nejsou žádné dlouhé proslovy, ale přesně mířené direkty. A když se náhodou ocitá na pokraji sil, energii mu dodá jeho nejlepší přítelkyně brandy, životabudič, který sosá v soudní síni přímo z termosky na čaj jako největší alkoholik. Balanc na pokraji profesní nesmrtelnosti a totálního odpadlictví činí z Robertse emočně pestrou postavu. Jak už to u Agathy Christie bývá, každý má své tajemství, druhou tvář či dramatickou minulost a zejména ke konci už si opravdu nemůžete být jisti, kterým směrem se příběh bude zrovna ubírat.

Filmy, které se dokážou vymanit z dobového rámce, mají mnohem větší šanci na to stát se trvalkou. Svědek obžaloby vznikl v roce 1957, ale mohl stejně tak vzniknout minulý rok. V tom mají ostatně všechny adaptace Agathy Christie obrovskou výhodu a třeba Hercule Poirot proto může libovolně iterovat ještě desítky let; není svázán místem, časem, politikou, ani ničím podobným. Tři roky před jiným geniálním soudním dramatem 12 rozhněvaných mužů vznikla žánrová pecka, která i v roce 2022 promlouvá univerzálním filmovým jazykem a funguje stejně dobře jako v době svého vzniku, ba co víc, funguje možná ještě líp. Nečekané finále, které nabízí, už se totiž dneska v tomhle žánru jen tak nevidí. Dejte Svědkovi šanci, Billy Wilder v životní formě si vás z režijní i scenáristické sesle sakra povodí!