Vyvolávač deště rozhodně není nejslavnější a nejzásadnější film Francise Forda Coppoly, přesto se jim však svým způsobem vyrovná. Vyvolávač deště neměl ambice stát se přelomovým dílem, kultovní klasikou nebo vzorem pro příští filmařskou generaci. Coppola se zkrátka rozhodl natočit si „jen právnické drama.“ Přesto se však příběh Rudyho Baylora od desítek podobných filmů v mnohém liší. Tím nejvýraznějším rozdílem je bezpochyby scénář, který se věnuje spíše postavám než samotnému soudnímu přelíčení. A je radost to sledovat. Rudy Baylor je totiž trošku jiný právník. Díky tehdy neokoukanému mladému Mattu Damonovi v sobě má ještě jistou dětskost a díky tomu není problém uvěřit mu jeho jednání, které postrádá cynismus a snahu o osobní prospěch. Rudy Baylor je zkrátka takový Mirek Dušín, který se zcela náhodou dostal do sporu s obřím molochem a podle všeho by měl padnout na kolena a s brekem se odplazit. Jenže právě silný charakter hlavního hrdiny a jeho morální bezúhonnost jsou to, co člověka vtáhne do děje. Můžeme si říkat, že jeho jednání je naivní a scény, při kterých pomáhá své devadesátileté domácí na zahradě, jsou kýčovité, ale pocit, že mezi desítkami prohnilých právníků se našel jeden, který si ještě stačil zachovat lidskou tvář, je mnohem silnější a ve výsledku i velmi působivý.

Coppola se sice celou dobu pohybuje na velmi tenké hranici mezi tím, co je úsměvně sympatické a tím, co je směšné. Nikdy však nesklouzne k tomu, aby jeho film působil nepatřičně. Velkou oporu má v hereckém obsazení. Vedle zmíněného Damona doslova září výtečný Danny DeVito, křehce krásná Claire Danes a padoušský Jon Voight, kterého budete nenávidět od prvního okamžiku. Herci stoprocentně pochopili režisérův úmysl a díky tomu scény, které se neberou zas až tak vážně (jmenování nového soudce, nezapomenutelná scéna se štěnicí) nepůsobí nepatřičně, ale příjemně děj odlehčují.

Vyvolávač deště je zkrátka film, který by si měl jednou za čas pustit každý. Nejde totiž jen o skvěle odvedenou filmařinu, ale především o to, že při jeho sledování e na vás přenese pocit, že pořád ještě existují lidé, kteří se budou za správnou a pravdivou věc rvát až do konce. A to si občas stojí za to připomenout.

P.S.: Na ty slavnější filmy Francise Forda Coppoly také dojde, takže než si začnete v diskusi stěžovat „proč tu není X a Y“ vzpomeňte si na pravidlo – cokoliv se zmíní jako adept do VIM se automaticky odsouvá minimálně o půl roku.