“Nechtěl jsem, aby to skončilo”, to je hláška, kterou si půjčuji od jednoho ze svých kolegů, protože mi mluví z duše. Už po dvaceti minutách, kdy film přeskočí rovnou doprostřed soudní síně, aby během přelíčení odvyprávěl většinu děje v neinvazivní retrospektivě, mi bylo jasné, že jsem svědkem něčeho zásadního, takže jsem zavřel okna, položil telefon displejem dolů a zabarikádoval dveře. Jinými slovy přepnul jsem domácnost do kinomódu, protože tohle je film, při kterém nechcete být rušení. A nechcete aby skončil i proto, že velmi brzy vytušíte, jak skončí pro své hrdiny. A to nemusíte mít ani okolnosti Chicagského tribunálu nastudované, ostatně Sorkin je ten nejlepší učitel dějepisu a hravě trumfne pár suchých odstavců na Wikipedii. 

Že má na rozdíl od encyklopedického záznamu nějakou tu postranní agendu? Že snímek vychází zrovna pár týdnů před prezidentskými volbami a v dusné atmosféře policejních zásahů, BLM a dalších událostí? Na tyhle “postřehy” existuje jen jediná odpověď. Filmy jako Chicagský tribunál by podobnou optikou nemohly mít premiéru nikdy, protože vždy budou někomu proti srsti. A to je jedině dobře, protože tohle skutečně není hladivý lidský příběh, který chce sbírat Oscary hráběmi jen proto, že se u něj cítíte dobře. Někdo může Sorkinův poslední film označit za blatantní střelbu na zlaté sošky, ale připomeňme si, že vážnější témata se na podzim promítají odjakživa, a tak nelze Netflix vinit z nějaké malé domů. A už vůbec ne rychlokvašky, protože snímek se chystal skoro dvacet let. 

Chicagský tribunál: FOTOGALERIE

Steven Spielberg o něm poprvé Sorkinovi řekl v roce 2006, když pozval Sorkina k sobě domů na večeři. O rok později Sorkin napsal scénář a na projektu se v průběhu let vystřídalo několik různých režisérů a hereckých ansámblů. Všechny kombinace však byly pro studio příliš drahé, než aby to vyvážil trakař plný Oscarů a pozitivních ohlasů. Až se nakonec rozhodlo, že Sorkin si to natočí sám, s castingem, který bude stát třetinu z pětatřicetimilionového rozpočtu. Paramount, který zůstal filmu věrný až do posledního momentu, chtěl vypustit Chicagský tribunál do kin v září a říjnu, před volbami a začátkem Oscariády, ale s příchodem Covidu, se nechal přemluvit Netflixem a hotový snímek mu za 56 milionů dolarů odprodal. A dovolte mi, abych vám řekl, že jsou to do posledního centu dobře utracené peníze.

Jsem fanda Sorkina v podstatě od chvíle, kdy Jack Nicholson řval na stříbrném plátně “You can’t handle the truth!” a viděl jsem i všechny jeho seriály. Rychle se v nich chodí a mluví, ale v Chicagském tribunálu se oba tyhle trademarky drží podezřele zpátky. Možná je to znak neustále piplaného scénáře (dvanáct let!), nebo Sorkin režisér drží své ego víc na uzdě, ale dává si zkrátka na čas a krmí diváka okolnostmi a fakty postupně, jako by si byl vědom širokého publika, které netuší, co se před padesáti lety v soudní síni odehrálo. 

Je to velký kontrast proti Sorkinovu režijnímu debutu Velká hra (Molly’s Game), který byl hodně břitký a místy ke své vlastní škodě až zkratkovitý. Tam ovšem Sorkin vycházel z knižní předlohy, což mu trochu svazovalo ruce. Na druhou stranu už na první dobrou ukázal, že od předchozích režisérů adaptujících jeho slova ledacos odkoukal. Zacházím s poklonami opatrně, ale Chicagský tribunál vypadá jako by ho režíroval Spielberg nebo Fincher. A není to jen tím hvězdným castingem, který se před kamerou promenáduje - nejsou to drahé hvězdy, ale skvělí herci, co umí mistrně zacházet s dobrým materiálem - Sorkin dokonale kontroluje kameru, střih, výpravu, zkrátka všechny aspekty filmového vyprávění. 

Propadnete se s ním na konec šedesátek, ale hlavně se vám známé tváře herců před očima promění v dýchající postavy. Mohl bych jmenovat Marka Rylance, Franka Langellu, Eddieho Redmaynea nebo v malé, ale skvělé roličce i Michaela Keatona (jeho agent poslední dobou pracuje přes čas!), ale soustředím se na skvělého Jeremyho Stronga a Sachu Barona Cohena. Jejich Jerry Rubin a Abbie Hoffman jsou pomyslným srdcem filmu a orgánem, který rozhýbává vše kolem. Strongovu filmografii vřele doporučuji nakoukat, u Sachy nemusí být jeho vážná poloha překvapením, pokud jste viděli skvělý seriál Agent (The Spy). Bez zajímavosti není, že mu Spielberg roli nabídnul už v roce 2007, těsně po premiéře Sweeneyho Todda a prvního Borata. 

Cohenova postava, nikoliv samotný Cohen, k sobě stahuje pozornost jako černá díra a v každé scéně to bezvadně funguje, stejně jako uťáplost Eddieho Redmaynea, která vás v jiných filmech může vytáčet doběla. Sorkin přesně odhadnul, koho obsadit, aby z něj nenuceně dostal to, co potřebuje. Mohl bych každému herci věnovat odstavec, ale nebudu to dělat, protože oni z toho děje netrčí jako bolavý palec, ale naopak si předávají slovo tak, aby co nejúderněji odvyprávěli příběh obrovské nespravedlnosti, která se v Chicagu v roce 1968 odehrála. Skrýt to frajersky za titulky hipíci vs. válka ve Vietnamu by bylo ostudou každého pisálka, protože Sorkinovi se daří i veřejností démonizovaný nebo naopak banalizovaný proces vykreslit v mnoha jemných odstínech tak, že budete i po padesáti letech zatínat pěsti zlostí nad absurditou moci a frustrací těch, kdo pod ní úpí.

Film, ve kterém není ani slovo navíc, ani jedna laciná podpásovka, má lehkonohých 130 minut. Flashbacky, jindy únavná a rádoby všemocná scenáristická berlička, jsou tu redukovány na pouhé vysvětlivky nebo ilustrace výpovědí, některé zvraty jsou prezentovány sérií problikávajících černobílých fotek nebo autentických dobových záběrů. A všechno sedí jako zadek na hrnec, jako kdyby měl ten Sorkin opravdu Finchera nebo Spielberga na telefonu a vše s nimi konzultoval. Snad mi odpustí tu novinářskou zkratku, protože to skutečně míním jako pochvalu. Sorkin to často schytává za nabubřelé ego, které prosvítá skrz jeho postavy (nejvíc asi Jeffa Danielse v seriálu Newsroom), i za svou věčně blonďatou kštici á la Robert Redford, ale tady je v zásadě neprůstřelný.

Jediným stropem může být pro někoho volba subžánru, která se ale logicky nabízí. Málokdy vystoupíme ze soudní síně, kde se pronáší dlouhé proslovy. Ale to je jako kritizovat Všechny prezidentovi muže, že se odehrávají uvnitř redakce velkých novin. I Pakulův film z roku 1976 měl množství kritiků a dnes je z něj absolutní klasika, kterou si po nocích pouští studenti žurnalistiky i kovaní novináři, aby si připomněli, jaké dřív byly časy. Přiznávám, že patřím k nim, a je to z úcty nejen k profesi, ale i tehdejší filmařině. Občas mi dokonce přijde na mysl, že takový film už nikdy nikdo nenatočí. Studio na něj nedá peníze, jeho scénář není plný zvratů, aby se prokousal hollywoodským kolečkem, nebo zpracovává téma, které by veřejnost sice měla, ale nechce slyšet. Jenže pak se stejně něco podobného objeví. Most špionů, Akta Pentagon, Chicagský tribunál. Byla by to hezká trilogie, Stevene. Ale kdyby se náhodou někdo spletl a tenhle film ti připsal, rozhodně se nemusíš stydět. A Aarona Sorkina může hřát, že mu za tenhle film poděkují nejen hipíci.

Chicagský tribunál nebude lákat davy jako Vyproštění s Hemsworthem. Není to film na páteční večer, u kterého budete žehlit nebo nekonečně scrollovat facebookovým feedem. Ve statistikách Netflixu bude plno záznamů o vypnutí po deseti minutách, komentáře pod recenzemi budou plné “cojstemitosakradoporučili” příspěvků. Každému co jeho jest, ale řeknu to na závěr a pěkně nahlas, aby to celá soudní síň slyšela: Chicagský tribunál je jedním z těch filmů, které vám každoročně obnoví důvěru v celý filmový průmysl. A je jedno, jestli ho vidíte v kině, na Netflixu nebo kdekoliv jinde. Důležité je, že u nich padne první i poslední klapka a my jsme na konci toho zázračného potravního řetězce, abychom sklidili plody práce mnoha stovek lidí. Myslete na ně, až budete vyhlížet další očekávanou pecku.