Už jste zajeli až úplně dolů pod text, abyste si ověřili, že je tam desítka? Je tam, dámy a pánové. Top Gun: Maverick nebude sbírat Oscary, pravděpodobně ani miliardy, ale bude se o něm psát v encyklopediích leteckých manévrů a akčních filmů. Když nakouknete oknem do toho baru u vojenské základny a vidíte ty hejsky za piánem, co se legračně špičkují a snaží se v panácích utopit stres z boje s kniplem, máte pocit, že neuplynulo šestatřicet let, ale sotva dva týdny. Když hledíte do tváře zarputilého a umanutého Toma Cruise, máte neodbytný pocit, že jste v Globusu, kde je “svět ještě v pořádku”. Nebo se to poslední akční hrdina Tom pořád snaží úzkostlivě předstírat a je schopen za staré pořádky obětovat život.

Jenže tohle není průhledná póza jako u jiných nostalgických sequelů. Top Gun: Maverick je po všech stránkách dospělejší, dravější a zajímavější blockbuster. Pojďme si rozebrat, jak k téhle pozoruhodné otočce v oblacích došlo, a pro vás druhý Top Gun spolehlivě vrátí do kin i do dětství, bez ohledu, jestli jste nekriticky milovali originál, nebo se mu spíš vysmíváte.

A vysmívat se originálu je zatraceně jednoduché. Ne náhodou šlo lacinými vtípky naplnit celou jednu parodii, první Žhavé výstřely (původní název Hot Shots samozřejmě svým názvem mnohem víc odpovídá původnímu duchu Top Gunu a jeho souboji přebujelých pilotních eg). Jerry Bruckheimer a Don Simpson tehdy vzali kratičký článek o elitní škole stíhacích pilotů, zahustili dvoustránkovou premisu mladými herci a banální zápletkou o ztrátě otce a nutkání hrát sám za sebe i v rámci týmu. To se líbilo nejen armádě, která mohla z Petea “Mavericka” Mitchella udělat správného chlapa, ale také divákům, protože to v podání neokoukaného a živelného Cruise bylo patřičně sexy. Plus všechny ty stíhačky, discobeaty Harolda Faltermeyera a dětský olejíček na nepřístojných místech. Top Gun byl stejně jako Komando produktem své doby. Je tím nejlepším i nejhorším z osmdesátek a kdo ho vidí v jedenácti letech, je jím natolik fascinován, že by to námořnictvu z fleku podepsal výměnou za patnáct minut slávy ve stíhačce, koženou bundu a rychlou motorku.

O pětatřicet let později je Maverick pořád Maverick. Je neuvěřitelné, že z vrásek v Cruisově tváři se nestaly kaňony a on dokáže pořád nacenit zuby do toho rošťáckého šklebu a nepůsobí ve skoro šedesáti smešně, když si bere tu odrbanou bundu a jako puberťák postává před barem nebo domem jeho sličné majitelky v podání Jennifer Connelly. Jako by se čas opravdu zastavil a my sledovali přímé pokračování, o němž se v osmdesátkách a devadesátkách tolikrát mluvilo. Jenže Mav si sebou nese hlavně vrásky na duši. Jakkoliv je zvenku film namixovaný z větší půlky z materiálu, co věrně kopíruje nebo vysekává poklonu originálu, duševně se mu podařil obrovský posun. A ano, mluvíme o stále celkem jednoduché akční zápletce, v níž hlavní hrdina vlastně přichází k hotovému. Maverick se vrací do důvěrně známých míst, kde na něj postavy a zvraty vyloženě čekají tak, aby si divák mohl na plný plyn užívat a nemusel se příliš trápit, ať už zná každou hlášku původního filmu a rozezná od sebe efčtrnáctku a efosmnáctku, nebo prostě netuší a neví a přišel se do kina jen královsky pobavit.

Právě tím, že režisér Joseph Kosinski spolu s početným scenáristickým týmem (a šedou eminencí Chrisem McQuarriem, architektem posledních deseti let Cruiseova úspěchu) vědomě staví děj z povědomých kostek - začíná do oranžových odstínů utopeným ruchem na letadlové lodi, přesouvá se do baru plného namachrovaných pilotů, servíruje sportovní teambuilding na pláži a vrcholí ozbrojeným konfliktem - dokonale vypíchne proměnu Cruisova Mavericka.

Ano, podtitulek snímku vám měl naznačit o kom to vždycky bylo, je a bude. Jenže prvních pár minut působí jako příliš jednoduchá vtahovačka, když Cruise kouká na nástěnku svých fotek s Goosem, vrtá se ve starém letadle uprostřed svého prázdného hangáru (a života), aby se následně doslova převléknul do starého Mavericka - komplet s bundou, Aviatory a motorkou. Jeho kaskadéřina s prototypem tajného superletadla má na diváka schválně působit tak, že se opravdu nic nezměnilo a Maverick je klackovitým leteckým esem, co možná už umí dýchat za ostatní, ale svůj vlastní život ničím jiným než jízdou na hraně zaplnit nedokáže.

Tom Cruise hraje staršího Mavericka jako okouzlující postavu, která je zevnitř plná nejistoty a pochybností. Pryč je ta nakažlivá energie z jedničky, kdy jste byli chtě nechtě fascinováni sobeckým, ale talentovaným floutkem. Otcovské trauma z jedničky se ve dvojce chytře mění v jiné otcovské trauma, což pomáhá hlavnímu hrdinovi růst, aniž by to diváka vyloženě obtěžovalo, protože i ten nejméně poučený pozorovatel rychle pochopí, že ačkoliv jde Maverick trénovat bandu mladých pilotů na víceméně sebevražednou misi, nejsme tu tentokrát kvůli počítání bílých náhrobků na vojenských hřbitovech.

I zmíněná mise je přitom spíš pečlivě vymyšleným atletickým výkonem a trénink na ni připomíná spíš Rockyho. Vojenská operace spočívající v chirurgickém zásahu uprostřed náročného terénu je oproštěna od politických podtónů. V bunkrech, raketových silech i nepřátelských stíhačkách tentokrát sedí anonymní vojáci, protože jsou vlastně jen figurkami, které musí uhnout Maverickově krasojízdě. Nádherně umanutý Cruise se coby pan učitel snaží držet krok s mladšími kadety a nepůsobí to nijak směšně. Ano, scénář mu nadbíhá, ale originál cituje a využívá natolik citlivě, že nemáte pocit přešlapování na místě. Svou roli jistě sehraje i Kosinskiho cit pro chlapskou energii, který předvedl už v hasičském Hrdinové ohně, odkud si vytáhnul i skvělého Milese Tellera. Nový tým pilotů (a pilotek!) má tu vzájemnou i individuální chemii v hollywoodské laboratoři přiměřeně namíchanou a totéž lze říct i o nadřízených, včetně skvěle na facku hrajícího Jona Hamma. Nejlépe ale stejně všichni hrají, když jim obličej trhá gravitace z mnohonásobného přetížení.

Kolik jsme tady vlastně měli úspěšných sequelů po dvaceti, třiceti letech, které opravdu bez kompromisu navázaly na své předchůdce, nebo je rovnou trumfnuly? Blade Runner 2049 nabízí nového hrdinu a citlivý, ale hmatatelný posun. Postradatelní jsou nízkorozpočtovým a víceméně krotkým vzpomínáním na lepší včerejšky. John Wick je starou formulkou v novém vzrušujícím balení, se snaživým, ale přeci jenom už trochu trouchnivějícím Reevesem. Není to snadné pustit se do souboje se sebou samým, navíc ve snaze nabídnout divákům variaci na originál a pomrkávání skrz opakovačku slavných scén. Neustále nutkání jiných tvůrců ironicky shazovat originál, nebo “vymýšlet znovu kolo” je často příčinou neúspěchu ještě před první klapkou, ale v případě Top Gunu bylo třeba se mít na pozoru před jinými nástrahami.

Tím spíš, že jednička slavila úspěch díky správnému načasování, legendárnímu castingu a fantastickým scénám leteckých soubojů. Při vší úctě k Bruckheimerovi a Scottovi to prostě tehdy byla obrovská klika, asi jako když kdysi Uwe Hohn zahodil svůj oštěp za hranici jednoho sta metrů a celá disciplína se kvůli tomu ocitla vzhůru nohama. Navazovat na něco podobného je stejně sebevražedné jako mise popisovaná ve filmu, ale Maverick i Cruise jsou naštěstí jedna a tatáž osoba, takže když Joseph Kosinski přišel po smrti Tonyho Scotta s nápadem, jak Top Gun nově uchopit, neváhali Cruise s McQuarriem ani minutu. Přesto před nimi stál neuvěřitelný krpál a vidina téměř jisté prohry u publika, které své nostalgické brýle nebude chtít sundat.

Jenže on jim je ten první nadzvukový průlet sejme z obličeje s tak absolutní jistotou, že do konce filmu přestanou dýchat. Top Gun: Maverick by s generickou hollywoodskou akcí obstál jako solidní pokus. O Cruiseovi by se mluvilo jako o další celebritě včerejška, co se díky sázce na sequely drží své dosavadní slávy a film by byl jen dalším důkazem neinvenční hollywoodské komerce. Jenže Tom Cruise si na stará kolena nehraje na rentiéra, snaží se být spíš Jackiem Chanem v nejlepších letech, co divákům vždycky chtěl ukázat něco, co je zvedne ze židle. I za cenu, že u toho osobně vypustí duši.

Viděli jste letecké parádičky v ukázkách, ale vězte, že to nebyl ani zlomek toho, co mají tahle letecká esa v rukávu. To, co Cruise dokázal s nevídaným výcvikem sama sebe i herců, ekvilibristikou akrobatických pilotů v českých L-39 Albatros, co neúnavně stíhaly a snímaly armádní Hornety, a překvapivě i jindy zapřísáhle digitálním Kosinským, to je prostě zázrak. To jste neviděli, to jste neslyšeli. Je to skutečně atrakce kalibru, kterou jinde neuvidíte, a po dvou letech pandemické lekce je takový návrat do kina skutečně výletem do jiného světa, tak jak vám o něm často kmetovsky na MovieZone vyprávíme.

Maverickův snový přemet je silný právě v tom, že umí naplnit ústa lačná po nostalgii, ať už jde o postavy nebo staromilské vedení děje skrz známá území, ale zároveň ohromuje blockbusterovou akcí, která je na míle daleko před jakoukoliv konkurencí ve svém oboru. Tady nejde o přemítání nad tím, že nostalgie není zpátečnická, ale o dechberoucí řemeslo, jež vás svou intenzitou absolutně pohltí a nabídne vám fyzický prožitek leteckých soubojů, co tady ještě nebyl.

A ani nemohl být, protože už když v osmdesátých letech Bruckheimer donutil námořnictvo, aby mu na stíhačky přimontovalo kamery, byl to tak šílený kousek, že se ho nikdo ani nepokusil zopakovat. Lze podobného efektu dosáhnout skrz CGI? Den nezávislosti nebo Stealth se o to pokusily, ale nebylo to ono. Top Gun: Maverick přímo sálá energií skutečných strojů a skutečných pilotů - jakkoliv jsou herci jištění profesionály, procházejí přetížením a přesvědčivě vám prodávají, že jsou uprostřed toho smrtonosného chaosu, kdy v nadzvukové rychlosti uprostřed ocelového cigárka s křídly rozhodují milimetry a milisekundy. Zkáza je všude kolem vás, ať už ji rozséváte vy, nebo jste obětí zbrklého manévru či technické poruchy.

Tuhle telelící se energii na vás film bezezbytku přenese s pomocí více či méně analogových fíglů, což je jednoduše neuvěřitelné, protože jsme zmlsaní kompletně CGI bitvami superhrdinů a videoherní estetikou leteckých simulátorů, v nichž lze virtuální kameru umístit kamkoliv, předem si naplánovat nejefektivnější průlety a touhle umělou hyperdynamikou otupit smysly tak, aby se skutečný svět už navždy zdál nudným. Jenže pak přijde Cruise a Kosinski a připomenou vám, že na rozdíl od jedniček a nul je tenhle svět opravdový a v tom spočívá jeho bezbřehá aktraktivita.

Akce je frenetická, pečlivá, naprosto přepálená, ale vlastně dokonale uvěřitelná a přesně v souladu s tím, co na Top Gunu lákalo tehdy a láká i nyní. Pilotovat tuhle smrtonosnou nadzvukovou formuli obsypanou raketami v týlu nepřítele je pořád ta nejtěžší věc na světě, kterou svedou jen nejlepší z nejlepších. Žádné moderní technologie či drony na náročnosti téhle fušky nic nemění a bojoví piloti jsou pořád v očích veřejnosti i odborníků těmi opravdovými superhrdiny bez pláštěnek. A víte co, Maverick bude zas jejich hrdinou, protože přes všechen patos a manýry dokáže lidem zprostředkovat výjimečnost a kouzlo téhle nedosažitelné branže, aniž by z ní dělal hollywoodskou magií jen samoúčelnou karikaturu a atrakci.

Top Gun: Maverick: FOTOGALERIE

Je bláznivé, že Tom Cruise tenhle film musel držet skoro dva roky v šuplíku, aby se s ním dočkal uvedení v kinech. Moc dobře věděl, že sedí na jednom z nejlepších filmů své kariéry. Moc dobře věděl, že jde o pokračování, které lidi chtějí vidět. Moc dobře věděl, že může jít o event, co dostane diváky zpátky do sedaček v setmělých sálech. Skoro až s dojetím sleduji, jak se mu všechno daří, od pětiminutové děkovačky v Cannes, přes masivní předprodeje, chválu ukázky na novou Mission: Impossible… Tom Cruise je posledním akčním hrdinou, kterého potřebujeme. Je vděčnou záminkou neopouštět naše filmové dětství a zároveň nás plní dojmem, že nejsme přiblble zpátečničtí, když mu fandíme v jeho snaze skloubit staré dobré vyprávěcí postupy s něčím, co svět ještě nezažil.

Přehrajte si trailer Vlastně je to celé tak jednoduché a nenucené, jako ten nejlepší hamburger, co jste kdy ochutnali. Měl by dostat hambáč Oscara nebo Michelinskou hvězdičku? Zní to nepřístojně, ale když ho uděláte bezchybně a nesestřelitelně, má potenciál zastínit i ty nejvybranější a nejkomplexnější pokrmy, co jste kdy ochutnali. Postavit na zdánlivě banálních příběhových základech čistokrevný komerční blockbuster tak, aby zvedli obočí i vyhlášení festivaloví kritici, to je to nejtěžší řemeslo, co existuje.

Je snadné to odmávnout jen jako nečekaně povedenou či sebeuvědomělou komerci. Top Gun: Maverick je mnohem, mnohem víc. Je to důvod se vrátit do kina, vrátit se do starých časů, aniž byste měli pocit, že jste přestali jít dopředu. Je to důvod (i když mnohem spíš výjimka) věřit, že se občas může vyplatit se ohlédnout a zavzpomínat, aniž by byl primárním důvodem vývar v pokladnách. A v neposlední řadě je to naděje, jakkoliv mihotavá, že v dnešní továrně na sny pořád ještě tu a tam rozhodují lidé a nikoliv čísla. Že je to pořád ještě, řečeno slovy recenzovaného filmu, o lidech a nikoliv o strojích.