Těžko ještě napíšu k Top Gunu něco nového, protože jsem se už vypsal, nikoliv v recenzi, ale v bezpočtu témat, pomníku, recenzí výročních DVD edic atd. atd. Každou příležitost vyseknout jedné z raných bruckheimerovek poklonu je nutné proměnit, protože čím víc se arzenál amerického námořnictva modernizuje a nahrazuje horkokrevné piloty benjamínky u joysticků v dobře utajovaných bunkrech, co hrají prostřednictvím po zuby ozbrojených dronů fotorealistické videohry, tím větší kouzlo Top Gun má. A nejen ten opravdový, do něhož se stále hlásí ti nejlepší z nejlepších, ale zejména ten filmový, který pro pozitivní image americké armády udělal víc než jakýkoliv jiný biják z osmdesátek.

Jerry Bruckheimer sice musel tehdy trochu přepisovat scénář, aby ve filmu zlomená křídla měly hlavně postavy a nikoliv letouny, nicméně právě důraz na duševní stav hrdinů a jen velmi ostražitě dávkované dogfighty udělaly z Top Gunu něco “víc”. Samozřejmě to celé byla souhra šťastných okolností. Jerry Bruckheimer a Don Simpson si vyhlédli článek o elitní škole stíhacích pilotů, připsali k němu generickou chlapskou rivalitu, zbytnou romantickou podlinku a najali Tonyho Scotta jakožto nezkušeného nováčka, kterého půjde snadno ovládat. K nejlepším hollywoodským historkám dnes patří, že Scott při úvodních záběrech na letadlové lodi protočil třetinu svěřeného filmového materiálu a ještě uplatil kapitána lodi, aby mu otočil palubu proti západu slunce. Bruckheimer ho za tuto prostopášnost vyhodil, ale následně zas najal zpátky, když záběry viděl. 

Mohli bychom pokračovat s tím, že Tom Cruise vymaloval při cvičném letu kokpit stíhačky snídaní, ale to jen potvrdilo jeho touhu roli získat, jenže to jsou všechno pikošky, které jste si už dávno mohli někde přečíst. Nejdůležitější je, že to co se dělo před kamerou a následně pak v kinech, dodnes nijak nezestárlo. Je vlastně úplně jedno, že studená válka je dávnou minulostí, k podobnému kočkování v rádoby neutrálních zónách dochází dnes a denně, drony maximálně tak obíhají české hrady a zámky nebo nosí kalifornským hipsterům balíčky z Amazonu, ale onen hrot útočných sil pořád ještě nenahradily, takže je stíhací pilot pořád ještě vrcholem armádního potravního řetězce.

Sledovat ty technicky brilantní veletoče pod dohledem kamer nainstalovaných přímo na čumáky stíhaček je stále okouzlující, jakkoliv už se potutelně usmíváme nad volejbalovou scénou, dětským olejíčkem “everywhere” a nezaměnitelným 80s soundem, ať už jde o one-linery nebo synťáky Harolda Faltermeyera. Tehdy vážnou konkurenci v podobě Železného orla si už dnes pamatuje jenom pár srdcařů. Béčkový Orel byl pro teenagery, Top Gun byl pro lidi s kreditní kartou, co pokukují po Maverickových slunečních brýlích, motorce a možná i té fešné instruktorce, kterou nakonec ukecal mizerným karaoke a parádní historkou o mezinárodní výměně názorů hlavou dolů v rychlosti jednoho Machu.

Top Gun je neuvěřitelná blbina, přímo odzbrojující. Ať už se o ní bavím s kamarády, vrstevníky, filmovými vědci nebo fanoušky do letadel, nejpozději v páté větě mají všichni oči zalité nostalgií a úsměv od ucha k uchu. Dokonce i ta nepřehlédnutelná agitka, která hnala lidi z kinosálů rovnou do náborových stánků před multiplexy, je z dnešního pohledu tak okatá, že nad ní nelze než mávnout rukou. 

Pětatřicet let. Nejvyšší čas, aby konečně ta Cruiseova dvojka vystřelila do oblak a dokázala, že velkým srdcem a maximální stíhačkovou rychlostí lze snadno překlenout i tu dvougenerační propast, co mezi oběma filmy trčí. A kdyby to náhodou nevyšlo, aniž bych mezi sebe a Toma chtěl zasadit byť jen zrnko pochybnosti, pořád tu budeme mít Mavericka, Goose, Icemana, Charlie, Jestera a Vipera. Pokud si nedovedete k přezdívkám během pěti sekund přiřadit obličeje, znamená to, že jste prohráli. A znáte to… žádné odměny za druhá místa. Koukejte si sehnat blůčko a rozjet ho na televizi s tak velkou úhlopříčkou, že by z ní odstartovala i opravdová efčtrnáctka.