Michal Hogenauer před pěti lety debutoval s chladným thrillerem Tiché doteky, vůči němuž jsem byl tenkrát snad až přehnaně přísný. Minimalistický snímek totiž vykrystalizoval v jeden z nejzajímavějších „malých“ filmů toho roku a podobně může dopadnout i nový Noční klid. Hogenauer mě však navzdory čistotě a přehlednosti zpracování úplně nestrhl ani napodruhé, přestože jeho znepokojivé drama své nezpochybnitelné kvality má.

Pokud jsem v souvislosti s Tichými doteky psal o srovnání s Peelovým Uteč, i Noční klid se řadí k momentálně velmi trendy vlně sociálních thrillerů, které za využití prvků z různých žánrů odkrývají hrůzy plynoucí ze života v současné společnosti. Tentokrát scénář nepochází od samotného Hogenauera, nýbrž za ním stojí Marek Šindelka (Okupace), který vycházel z námětu Václava Kadrnky (Křižáček). Tato dvojice navíc spolupracovala i na z pochopitelných důvodů zapadlé, přesto výrazné Kadrnkově meditace Zpráva o záchraně mrtvého.

Lze tedy očekávat pomalejší tempo a minimalistické vyprávění bez přílišného vysvětlování, čemuž výsledek skutečně odpovídá. Zároveň však nejde o neukoukatelný hardcore art bez pochopitelného děje, jelikož Hogenauerova režie snímek rytmicky žene kupředu; ačkoli ne zrovna překotným tempem. Díky stopáži nepřesahující 80 minut však dílo tematizující strach, odcizení a chřadnoucí mezilidské vztahy uplyne poměrně příjemně.

Hlavní postavou je nepojmenovaný M. v sympaticky nečitelném podání Pavla Gajdoše. Jde o muže po třicítce, typicky úspěšného mileniála, který si nevaří, vapuje, vlastní řadu produktů jablečného technologického giganta a bydlí sám v dostatečně prostorném bytě. S přítelkyní v podání Judit Pecháček se vídá jen občas a společně s kolegou (Michal Isteník) ze záměrně neurčité designérské firmy nabízí pražským hipsterům podivné produkty. Hogenauer po novinářské projekci řekl, že sama tato postava nejspíš vlastně neví, co dělá, což dalece přesahuje sféru její práce.

Do zdánlivě uspokojivého, přesto však poněkud vyprázdněného života M. totiž v úvodu filmu vstoupí prvek, který si M. nedokáže zařadit. Na letišti se jeho pohled a následně i kroky střetnou s cizincem pravděpodobně arabského původu, a ačkoli se vlastně nic nestane, pocitem bezpečí hlavní postavy toto setkání hluboce otřese. M. se v duchu paranoidních thrillerů jako Rozhovor či Pohled společnosti Parallax propadá do šílenství, ve stylu Volného pádu či Taxikáře si stále výrazněji všímá nebezpečí a mezilidského nepřátelství kolem sebe a v nepřehledné velkoměstské anonymitě ztrácí půdu pod nohama.

Film systematicky, chladně až odtažitě prozkoumává, kam až může zajít v zásadě iracionální strach z druhého člověka a jak snadná je radikalizace v názorech i činech. Ukazuje, že čím více jedinec propadá strachu, tím více se stává tím, čeho se bojí. Z této nejistoty vyvěrající touha po znovunabytí kontroly nad vlastním životem pak může vést i k něčemu výrazně horšímu, než co na začátku děje všechno odstartovalo.

To jsou sympatické a podnětné myšlenky, ale nejspíš jste je už někde slyšeli. Film totiž soustředěně, avšak ne zcela objevně či zlomově mapuje pocity, o nichž se v souvislosti s migrační krizí (během níž se psal scénář) nebo covidovou pandemií (kdy probíhalo natáčení) mluvilo už mnohokrát. Snímek tedy v současné době nemá moc čím překvapit a nabízí tak spíše filmařsky suverénní naplnění vytyčeného zadání. Napětí je adekvátně budováno prostřednictvím nejistoty, co se přesně děje – neví to hlavní postava a leckdy to nevíme ani my.

Subjektivní pohled M. je zpracován velmi dobře a i díky nevyhraněnosti postavy si do ní můžeme projektovat vlastní obavy z pozorování světa kolem sebe. Filmaři dokázali vybrat i atraktivní pražské lokace, jejichž architektura zdůrazňuje odcizení v přetechnizovaném světě. Hogenauer si připravil i jeden zdařilý twist a pár narativních vychytávek, které výsledný dojem přece jen o něco zvedají. Ze snímku je tak cítit promyšlenost i tvůrčí zdatnost a oproti Tichým dotekům jde o jasný posun vpřed; k vytvoření skutečně zásadního díla však přece jen leccos chybí.