Rozhovor je film post-watergateovský, analyzující pocit paranoie a obavy z toho, jak snadné může být narušení něčího soukromí. Bylo to jedno z období, kdy veřejnost získala nový zdroj strachu, na který dřív ani nepomyslela. V tom ale spočívá základní paradox Harryho Caula, který odposlouchává řeč druhých. On sám je špehem z povolání, zná nejlíp a do všech podrobností každý kousek nahrávací techniky a každý postup, a právě proto se před nimi má na pozoru víc než kdokoli jiný. Čím lepších výsledků je schopen dosáhnout ve svojí práci, tím víc si uvědomuje, že by se snadno mohl stát předmětem sledování on sám. Nedůvěřuje nikomu, dokonce i své milence raději platí byt, než by ji nechal přijít k sobě domů. Jistotu nachází v zavedeném denním rytmu, v pravidelnosti a opakování. Podezřelá konverzace ho ale vytrhne z klidu a naruší i jeho obvyklou chladnokrevnost. Harry najednou porušuje všechna svá pevně stanovená pravidla a s rostoucím zoufalstvím se pokouší přijít na to, jestli má opravdu co do činění se zločinem. Tuší, že se dostal trochu moc vysoko na svoje poměry, do oblasti velkých peněz a vysoko postavených lidí, kde jeho pochybná moc nad soukromím už nic neznamená.

Z hlediska vyprávění se nutně narušuje i jistota divácká. Všechny nové informace se dozvídáme zároveň s Harrym, nemáme vůči němu žádný náskok, což mimo jiné znamená, že pokud se náhodou ve svých hypotézách dostane do slepé uličky, následujeme ho a zjistíme to až zároveň s ním. Můžeme vždycky sledovat jenom to, na co se právě soustředí Harryho pozornost, a ta pochopitelně přestává být tak docela spolehlivá. Režisér Francis Ford Coppola potvrdil, že se při tvorbě námětu inspiroval mimo jiné Antonioniho Zvětšeninou. Harry ovšem narozdíl od londýnského fotografa Thomase není dandyovsky nedotknutelný a nad věcí, má velmi dobrou představu o tom, že se možná ocitá ve velkém nebezpečí. Spojení strachu a posedlosti vyřešením záhady zvolna rozkládá jeho duševní vyrovnanost.

Pro Rozhovor je samozřejmě velmi podstatný zvuk, nebo lépe řečeno zvuky. Hluk, šum, každý špatně rozeznatelný zvuk lidského hlasu, všechno může být pro Harryho potenciálně dobrá stopa a všechno může něco znamenat. Podobně jako u Zvětšeniny je ale výsledkem spíš rozplynutí, rozostření v nepřehlednou změť, ze které člověk vydedukuje právě jenom to, co mu už napůl šílený mozek sám vnukne. V okamžiku, kdy Harryho obava ze sledování dosahuje vrcholu, mění se definitivně na bezmocnou figurku, která úplně ztratila kontrolu nad situací. Ve svém bytě prohledává všechna místa, o kterých ví, že by se v nich dalo skrýt odposlouchávací zařízení. Když ale pořád nic nenachází, v paranoidním vzteku pokračuje dál a postupně prakticky rozebere celý svůj byt na třísky nábytku a cáry tapet.