Běžná selhání byla jedním z pětice filmů v letošním benátském programu, na nichž se výrazně podíleli čeští tvůrci. Snímek zaujal především cenou pro nejlepší režisérku mladší 40 let, již si z festivalu odvezla rumunsko-maďarská filmařka Cristina Grosan. Snímek podle scénáře Kláry Vlasákové si však navzdory maďarské, italské a slovenské koprodukci mohou s klidem přivlastnit i Češi – herecké obsazení, jména postav i lokace prozrazují především tuzemské produkční zázemí, zároveň se však jedná o moderní festivalovku evropského střihu.

Postupně se seznamujeme se třemi ženami rozdílného věku, společenského postavení i prožívaných problémů, z nichž každé je věnována vlastní kapitola. Stárnoucí Hana (Taťjana Medvecká) truchlí po smrti manžela, nedlouho před odchodem do důchodu je navíc vyhozena z práce a jediným společníkem je pro ni robotický pes, neustále přítomná památka na zesnulého chotě. Oproti tomu Tereza (Nora Klimešová) právě slaví 13. narozeniny a jako typická puberťačka neobratně prozkoumává svou sexualitu a sociální vztahy. Nechápající otec i přehnaně kontrolující matka jí to samozřejmě příliš neulehčují, proto se dívka o to silněji přimkne ke své kočce, jež čerstvě porodila koťata – a jedno z nich naléhavě potřebuje pomoc. Třetí hrdinkou je Silva (Beáta Kaňoková), jež společně se svou partnerkou vychovává malého Davida, který začíná vykazovat rysy problémového chování. To se projevuje třeba napadením spolužáka, a Silva proto pochybuje o svých mateřských schopnostech.

Běžná selhání: FOTOGALERIE

Sociální drama o ženském údělu je protknuto záměrně nedořčenou sci-fi linkou. Ta spočívá v tajemné ekologické katastrofě, která zasáhne i obchodní dům v pražském centru, kde se zrovna všechny tři ženy nacházejí. „Na scénáři mě zaujala jeho podprahová znepokojivost, pocit, že se něco děje,“ řekla Medvecká. A má pravdu – od začátku divák čeká, kam vyprávění stojící na trpělivě vykreslovaných postavách doputuje. Zhruba dvě třetiny snímku, během nichž je civilně a systematicky vykresleno zázemí všech hrdinek, působí jako expozice, po níž by se měl rozjet skutečný děj. V tu chvíli však už zbývá prostor jen na apokalyptické finále, jež je stylem předchozímu dění poměrně vzdálené.

Snímek totiž dlouho stojí na záměrné neopulenci, subtilním vykreslování běžnosti a každodennosti. V řadě hezky vystižených momentů se leckteří diváci (a především divačky) poznají, kupříkladu existenciální vyprahlost Silvy v leckdy neuspokojivé mateřské roli je odpozorována velmi trefně. Tento observační přístup je silný v tom, že postavy nesoudí, nemoralizuje a netlačí publiku některé linky na úkor jiných. Díky tomu je třeba lesbický vztah Silvy podán se samozřejmou lehkostí, nesouvisí s jejím hlavním problémem v podobě nezvladatelného dítěte a dodává charakteru na vrstevnatosti a prokreslenosti. Jenže co s tím, když finále těchto rozehraných partů dostatečně nevyužije?

Vyvrcholení příběhu totiž stojí na tom, že naše všední starosti jsou tváří v tvář nevyhnutelné ekologické katastrofě nicotné. Sounáležitost mezi ženami (a ideálně mezi lidmi obecně) však přesto dává smysl a může být jedním z opěrných pilířů, jež pomohou přečkat libovolně tragická období. Zatímco většinu stopáže snímek staví na odtažitosti až chladu vůči protagonistům, ke konci naopak převládne patos. „To staré končí, to nové ještě neznáme,“ naznačuje Hana naději skrytou i v kataklyzmatických podmínkách. Ty umocňuje i atmosférické využití některých pražských lokalit, jež jako by vypadly z dystopických vyprávění, a ambientní soundtrack, pod nímž je podepsán letos velmi aktivní Pjoni (jehož hudba zní i v Arvédovi a Světlonoci).

Běžná selhání se mohou se vztyčenou hlavou zařadit po bok současného evropského artu, který se snaží prostřednictvím načrtnutí (a následného záměrného nedohrání) všedních linek pokrýt abstraktní a těžko uchopitelná témata. Výsledkem týmu kolem Cristiny Grosan je citlivé zachycení nutnosti smířit se s nevyhnutelným, a to v kontextu nejisté a nepřehledně zneklidňující současnosti; na jednu stranu hýřící technologiemi a zdánlivě neomezenými možnosti, zároveň však ze všech stran ohrožující a matoucí.

Přehrajte si trailer Trefně mrazivé je třeba pozorování, jak postavy ignorují globální problémy až do chvíle, než začnou přímo ovlivňovat jejich život. Síla díla tedy tkví spíše ve vystižení atmosféry a tematické bohatosti nežli dechberoucí realizaci, díky (či snad raději „kvůli“) čemuž je podnětnější o snímku přemýšlet než jej sledovat. Každopádně se jedná o velmi sympatický počin, který bude na konci roku rozhodně patřit k těm důležitějším a hodnotnějším titulům tuzemské provenience.