Beata Parkanová není jménem, které byste zatím znali - má totiž na kontě jen scénář k tragickému Andílkovi na nervy. Když se Beata rozhodla natočit svůj první film, přehnaná očekávání logicky nebyla na místě. O to větším překvapením tak je, že v komorním příběhu dokazuje, že jí civilnější pohled na problémy dnešních mladých svědčí mnohem víc než svezení se na vlně módních instagramů a youtubů. A dokonce se to líbí i mně!

Hlavní hrdinku Anežku hraje Jenovéfa Boková a Parkanová do této postavy podle všeho promítla hodně ze sebe. Je to znát, jelikož dialogy i navzdory občasnému zašustění papírem zní prožitě, a to dokonce tak, jak je zná spousta z nás. Anežka se postupně setkává s babičkou, která nejde pro slova kritiky ani porci knedlíků na přidání daleko; nekompromisním, ačkoli v jádru asi dobromyslným otcem; depresivní a závislou matkou; přítelem, který má také svá tajemství, či psycholožkou (v asi vrcholné scéně filmu). S každým z nich stráví nějakou tu chvilku, pomocí které dovozujeme Anežčin charakter, a vidíme, že se o příliš optimistický obrázek nejedná. Právě tato fragmentárnost, která však dohromady překvapivě funguje, je velmi sympatická a neotřelá.

Boková se na projektu podílela od začátku a Parkanová s ní prý i leccos konzultovala. Což je vhodné i z toho důvodu, že je o Bokové v posledních letech docela slyšet a do jisté míry se jedná o zástupkyni generace mileniálů – právě té generace, o níž snímek vypráví. Nazvat ho generační výpovědí by bylo trochu troufalé - přece jen stojí především na osobní výpovědi. Nepochybuji však o tom, že se v postavě rozervané Anežky spousta z nás pozná. Tento rozměr přidává Chvilkám body navíc a leckoho třeba přinutí i k zamyšlení nad tím, zdali je letargie a vyhýbání se řešení problémů skutečně tou nejlepší cestou k životnímu štěstí. (Spoiler: není.)

Jinak se jedná o komorní a formálně minimálně zpestřené drama, v němž je naštěstí i humoru pomálu. Kdo se rád porýpá ve vlastní duši prostřednictvím civilních a nepatetických psychologických rozborů, přijde si na své. Parkanová tak předkládá překvapivě sympatický debut, který sice má své mouchy, ale potěší. Tedy, hlavně kvalitou, jelikož obsahem spíše zabolí na duši. I když konec přeci jen ukrývá trochu té naděje...