Chtěl bych chodit do kina na nové filmy Franka Darabonta. Režisér milovaného Vykoupení z věznice Shawshank, také výborné Zelené míle a rovněž americkými kritiky nevím proč strhaného retra Majestic s Carreym (na Rottenech svítí pouhých 42 %) se před devatenácti lety bohužel rozhodnul dát Hollywoodu vale a uvrtal se na chvíli v televizi.

Následovaly seriálové hity i dlouhou dekádu trvající soudní pře se stanicí AMC, která mu po nedomyšleném vyhazovu ze seriálu Živí mrtví  nakonec musela vyplatit tučné odškodné 200 milionů dolarů.

Je sice hezké, že se Darabont minulý rok rozpomenul na řemeslo a očividně jen tak z plezíru režíroval pár dílů závěrečné řady Stranger Things, ale pro jeho vytrvalé fanoušky, mezi které se samozřejmě počítám, se jednalo o podobně nedostačující útěchu, jako když vám na slavnostní večeři v Rybářské baště místo čerstvě uloveného pstruha naservírují pangasiuse z mrazáku.

Proto nezbývá než si znovu pouštět osvědčené klasiky. Takže: O co vlastně v Mlze jde?

Kreslíř filmových plakátů David (Thomas Jane) a jeho syn se v návaznosti na tajemnou hmlovou událost ocitnou spolu s hrstkou dalších nešťastníků uvěznění v supermarketu. Zatímco venku řádí potvory s chapadly, uvnitř káže potvora s Biblí (velmi přesvědčivá Marcia Gay Harden). Fanatická křesťanka chápe nevysvětlitelné události jako boží trest a snaží se na svou extrémní cestu svézt i další zmatené účastníky nákupu.

Jak děsivé je sledovat rychlý obrat rádoby osvícené/civilizované společnosti k falešným prorokům, kteří nabízejí primitivní odpovědi, a jak je jednoduché se zhypnotizovaným davem za zády umlčet kriticky smýšlející oponenty? Nabídnul bych teď trochu banální paralelu se současností, ale režisér (natož s filmem velmi spokojený autor novely Stephen King) samozřejmě nemohli tušit, čeho se dožijeme. Raději zpátky k filmu.

Brblající kritik Roger Ebert dnes velebenému hororu kromě jiného vytýkal, že se vlastně jedná o derivát zombie klasik z ranku Noci oživlých mrtvol, kde nesourodá skupinka přeživších najde útočiště před smrtícím nebezpečím a řeší se, co dál (nemusíme však mířit ani tak daleko do minulosti, viz třeba povedený upírský horor 30 dní dlouhá noc ze stejného roku 2007, kdy v kinech startovala Mlha). Nebudu se s Rogerem hádat (jak bych také mohl, jsem soudný), nicméně alespoň nějaké kvality mohl Mlze přiznat i on.

Darabont byl mistr filmař, a kromě přesvědčivě nastíněného psycho pekla s precizně vykreslenými postavami uvnitř krámu funguje i přece jenom mírně upozaděná mlžná hrozba tam venku. Hejty, že se z něho na „stará“ kolena stal béčkový hororář, jsou podle mě úplně mimo.

Brakové monster podhoubí a slabší CGI jsou sice nepopiratelné, ale ta práce s kamerou, zvukem, minimalistickým geniem loci a napětím, to je lahoda! Režisér si vás už po krátké sedmiminutové expozici chytne na udičku a navzdory více než dvouhodinové stopáži až do konce nepustí.

Film tak skvěle funguje jako interiérové psychologické drama, opírající se o drobnokresbu charakterů a jejich vyhrocené konflikty, ale i jako komorní stylistické cvičení, mnohdy ústící v onen příznačný herecký koncert, tentokrát mezi omšelými regály. Mlha je ale i špičkovým thrillerovým napínákem, který hutné atmosférické orgie zesiluje perfektními hororovými výpady.

Jak je u Darabonta zvykem, jde o parádně vyváženou podívanou, realizačně suverénní a sebejistou, jak v útoku na emoce, tak při výkladu hlubších životních či společenských pravd. 

A když už jsme u konce…

Šokující a pro mnohé kontroverzní odbočka od Kingovy literární předlohy tenkrát zastihla diváky nepřipravené. Ano, jedná se o totálně přepálený „fakáč“ všemu a všem. Nabízí se myšlenka, že kdyby střídmý Darabont netočil za odhadovaných 18 mega, tak mu financující MGM zákonitě muselo podobný závěr okamžitě zarazit. Vlastně mě trochu mrzí (ale nepřekvapuje), že právě bezpodmínečně krutý konec je to první, co si většina diváků při vzpomínce na hororovou šlehu okamžitě vybaví.

V případě Shawshanku, Zelené míle (ale vlastně i toho trochu opomínaného Majestica), akcentoval Darabont neochvějnou víru v lidskost. Diváci nakonec odcházeli z kina dojatí navzdory faktu, že před chvílí sledovali nespravedlivou popravu milého obra s tváří Michaela Clarke Duncana. Pokud měla být Mlha opravdu definitivní Darabontova rozlučka se stříbrným plátnem, tak je to vlastně symbolicky smutné otočení kormidla iluzí zbaveného režiséra.