„Byla bělejší než bílá. Dala se přirovnat snad jedině k čerstvě napadlému sněhu, který tvoří oslnivý protiklad sytě tmavomodré zimní obloze.“

Často přemýšlím o tom, jak složité myšlenkové operace musí probíhat hlavou scenáristovi, který se rozhodne adaptovat povídku či knihu Stephena Kinga. Úvahy nesměle plynou zejména ohledně spousty trefných přirovnání, se kterým se vyrovná čtenářova imaginace, ale nemusí se s ní vyrovnat divák, kterému je předložena jen ta jedna konkrétní verze, autorem vybrána za nejlepší a nejpříhodnější. Mlha psaná - povídková - je v tomhle směru protkána takovým množstvím asociací, že by mohla směle konkurovat spoustě barvitých románů od Jiřího Kulhánka nebo Terryho Pratchetta (oba jsou v tomhle směru mistři). Nicméně tam, kde by si většina vylámala nejen zub, ale i celý chrup, přichází z nezapomenutelných dálav vězeňských dramat Frank Darabont, aby opět dokázal, že Kingově bizarně pokroucené mysli rozumí úplně nejlíp.

Krácení a zestručňování originálu s tím jde ruku v ruce, ostatně – s tím se musí vždycky počítat. Ne všechno, co funguje v knize, musí zákonitě fungovat na plátně (a „vice versa“, jak s oblibou říkají američtí encyklopedici). Darabont nicméně tak dlouho škrtal, sepisoval a domýšlel, až z toho vyšla podoba Mlhy, jak si ji možná vysnil i samotný King (ostatně, tak nějak se i vyjádřil na jedné tiskové konferenci).

To, co je v knize, je i na plátně. Thomas Jane není pro jednou otravný, ani nesympatický floutek, který se snaží hrát a šklebit, ale moc mu to nejde, nýbrž opravdu svědomitý a zásadový otec, který staví rodinu a všechny související hodnoty nade vše. Vedle toho zvládá i ukázňovat všechny nevěřící a snažit se, aby se z toho, pro všechny svaté, nikdo z přítomných nezbláznil. Snad i proto, že to všechno má nějak fungovat, vypustil Darabont jednu jedinou scénu, která mohla vypadat hloupě a tohle všechno nalomit (ano, jde o sex) - a udělat z jeho hrdiny jen další filmově-plakátovou tutovku, co si plní sny za všechny nadržené teenagery a ano, je nesmrtelná. Tím, že Darabont drží své hrdiny na uzdě a dopřává jim tolik času v dialogu, může mezi čtyřmi rozlehlými stěnami obřího marketu vzniknout to, o čem se každému režisérovi Mlhy může jen zdát – fungující psychologizování, která jako jedna z primárních ingrediencí dává vzniknout kvalitnímu hororu.

A Hustá mlha (další K.O. pro distributory a jejich snahu dramatizovat i úplně obyčejné názvy) je po delší době film, který má tu sílu zarazit svého diváka do sedačky a vyplivnout ho až po závěrečných titulcích. Expozice odbytá během sedmi minut velmi rychle odhaluje, jaká hra se tu bude hrát: jen ta jediná důležitá, ve které jde o základní přežívací pudy. Tam, kde se relativizují hodnoty a měřítka a zavedené společenské konvence se hroutí lusknutím prstu. Tam, kde má fanatický jedinec sílu utáhnout dav, protože ten hledá jakékoliv přijatelné východisko. V bodě, kde už kráčí jen o život a rodinu a na ničem jiném nezáleží. A může se jít přes mrtvoly, ostatně to pravidla přímo doporučují.

To, co se odehrává na širokém prostranství mezi nekonečnými pulty s potravinami, se v Darabontově podání až příliš podobá „trierovskému“ dialogu v neznatelných kulisách a s „ostatními“ lidmi za zády, kteří by to všechno měli slyšet, ale pravděpodobně neslyší. Odmyslete si navršené pytle se psím žrádlem, pokladny a chladící boxy a možná vám přijde, že k patáliím vnitřně rozervané Grace z Dogville a Manderlay má tenhle film blíž než se zprvu zdá. I přesné dělení na dějství (prakticky kopírují kapitoly v knihách) dává tušit všechny nejbližší zvraty a vrcholy; chybí už jen vypravěč, kterého při troše fantazie může zastupovat lady Carmodyová (přesvědčivě mimózní Marcia Gay Harden) coby „boží hromosvod“, kterým proudí mezi lidi všechny „pravdy“ a zvěsti. I ta ale zastupuje jednu vyhraněnou stranu barikády, které možná chybí hmotné motivy, za to si jde za svým s obrovským přesvědčením.

Hustá mlha stojí na třech věcech – na přesném herectví, vybalancovaném scénáři a Darabontově odhadu, co si ještě může dovolit a co už je takříkajíc moc. Ač se zprvu zdá, že záběry na obří monstra, digitální pavouky a přerostlé netopýry nejsou kompatibilní s psychologickou dialogovou rovinou (obešel by se film bez nich?), Darabont si na konci vše do důsledků obhajuje. V novém konci, který je podle mého názoru filmovější a v určitém ohledu uspokojivější než ten původní, graduje všechny načaté motivy v jednu mrazivou minutu, která nabízí krátkodobou satisfakci za všechna prožitá úskalí.

I v závěru se pak opět připomíná, jak důležitou hru tu hrají herci. Hustá mlha není nic jiného než levné divadelní aranžmá, kde se napětí dosahuje jen výrazy obličejů, gesty a roztržkami, které vznikají z vědomí něčeho, co by dost dobře nemuselo být ani vidět. Rozpočet tu nehraje významnou roli – těžko si představit, že kdyby se do filmu napumpovalo nějakých sto miliónů navíc, mohl by být výrazně lepší. Vše je na svém místě a když triky selžou, jen samotná bizarnost nastálé situace vše vynahrazuje.

Mlhu můžete prakticky jen milovat nebo nenávidět. Tuším, že nic mezitím ani být nemůže vzhledem k tomu, jak „na tělo“ je film koncipován a vystavěn. Hrdě se řadím do první skupiny, přestože od vyššího hodnocení mě odrazuje právě konec (příliš násilně natlačený do jinak racionálně rozvržené šablony - avšak neříkám, že není působivý) a smutný pocit, že při přesroční rekapitulaci filmových hitů si na Mlhu ani nevzpomenu. Tedy něco, co by se mi u Shawshanku a Zelené míle svého času určitě nestalo.