Apetit buranů se nemění. Přinejmenším třicet let si přejí mžourat na chlejstající krev, což se jim nejhlasitěji daří díky Cravenově „sérii“ Hills Have Eyes a pohrobkům Hooperova Texaského masakru motorovou pilou. Rok 2006 nám malinko promíchal chronologií: Remake Hor nás může děsit o půl roku dřív než prequel služebně staršího Texaského masakru. S předstihem si dovolím odhadovat, že se nám přehodil rovněž i význam obou „ság“. Možná ne z pohledu tržeb, ale určitě vzhledem k budoucímu vývoji hororového mainstreamu. Texas smrdí.

V recenzi na Hostel jsem se (alespoň myslím) zpovídal ze své nevzdělanosti v žánru, nebudu proto zapírat, že Cravenovo původní The Hills Have Eyes z roku ’77 je pro mě nezmapovanou lokalitou. Bližší komparace proto padá na vaše bedra v diskuzi pod recenzí. :-) Předpokládám sice minimální vazby mezi originálem a novou verzí, přesto případné interní vtípky nedokážu odhalit. Kvality remaku z hlavy Alexandra Aji ovšem stoprocentně nespočívají jen v perličkách pro zasvěcené.

Kulturní bohatství nicméně netkví ani ve scénáři, který tradičně manipuluje s naivními civilisty, tentokrát rodinkou o sedmi hlavách, jež sjela z cesty přímo pod krvežíznivý krumpáč. Jelikož tu nejsme v reklamě na pohonné hmoty, kolaps auta nevyřeší klidná procházka na nejbližší benzínku s kanystříkem v ruce, ale brutální steč se zrůdami, kterým jaderný spad sebral veškerou lidskost. I Aja se spoléhá na základní schéma v posloupnosti expozice – přituhující atmosféra – útok – beznaděj – revanš – finále. Žádné novotvary, žádné šokující pointy, bohužel ani žádný nový přístup k nelogičnostem a klišé v hollywoodských hororech. Mrtví pod Ajovou supervizí ožívají i po vyvěšení parte, hrdinové dokáží vklouznout do rozvrzaného vraku bez jediného skřípnutí a opětovně prokazují demenci, když nedobijí své protivníky do mrtě a ještě vedle nich položí kulovnici. Hororové postavy si zkrátka zase koledují o přeřazení do zvláštní školy.

Aby toho nebylo málo, v kinoverzi sestříhané na přístupnost R se markantně projevuje přetaženost klidných pasáží v konkurenci s masakrálními sekvencemi. Necenzurovaná verze na DVD by délkový nepoměr mohla vyrovnat a vedle tradičních nechuťáren přispět i vyrovnáním vyprávěcího rytmu. Ten dlouho dovoluje filmu líně se plazit. Zhruba čtyřicet minut se kradmo načrtávají rodinné vztahy, po větách se rozdávají antipatie a jediným škůdcem, který se zařezává do pokožky ústředního sedmera, jsou sluneční paprsky. Už tady se Alexandre Aja hlásí s načančanými obrázky, které nejen že převyšují všechny horory posledních let, ale za patnáct milionů by si je pro svůj film určitě rád objednal nejeden producent vysokorozpočťáků.

Neobratnost nadšenců do filmové hrůzy, kteří neblahým řízením osudu skončili na režijní sesli, už díky Ajovi nemusíte brát za žánrový standard. Kamerové jízdy přes kopcovitý terén a švenky kolem šutrů, ale i obyčejné dialogové sekvence by obstály i v thrilleru, dramatu či akčním filmu. Sám doufám, že tuhle univerzálnost „sexy obrázků“ bude Aja moci brzy prokázat i s lepším, nedej bože serióznějším scénářem. Zlaté hvězdičky bych mu při tom přidělil i za ono rozvleklé vylíčení klidu – během invaze klipařů se totiž málokdo odváží ctít dění na plátně a samoúčelně jej nezrychlovat. Podobnou vyváženost mezi efektní vizualitou (např. libové zpomalovačky) a uměřeným nakládáním s látkou spatřuji jen u miláčka MovieZone Petera Berga (Světla páteční noci, Vítejte v džungli), jehož všestrannost by Aja mohl v budoucnosti napodobit.

Do té chvíle si můžete pochvalovat jeho uvážlivost, díky níž zapřáhne své videoklipové buňky až při prvním náletu příšerek. Ač očekáván, je zlom filmu šokující. Aja za hučení jakési dunivé houkačky (znáte z traileru) neuvěřitelně přitvrzuje v tempu stříhání, postupně zrychluje i rytmus zvukových efektů a na dvou hrůzných pódiích zároveň (pochopíte po zhlédnutí) díky tomu exceluje i bez velkých krvavých detailů. Co do intenzity nemá tahle scéna soupeře, takže se nestydím použít poprvé v životě přívlastek „kongeniální“. Sugestivitou se božárně vystavěné na vřískotu Emilie de Ravin, pláči famílie a detailech na deformované žaluzie nevyrovná ani probuzení v boxu s mrtvolami, ani krumpáčové bitky s dědici amerického nukleárního programu. A to i z nich by se debutantům vyplatilo krást recepty na perfektní práci se skřípěním, škrčením a jinými zvukovými fintičkami, které minimálně z poloviny visí za každou děsuplnou scénou.

Sami dobře chápete, že supernovou Hor není žádný z herců, ale francouzský import značky AA. Ani postava, která se během stopáže (ne zcela věrohodně) promění z oběti v mlátičku Arnoldových parametrů, nemůže překrýt září Alexandrova nadání. U tohohle divocha totiž i záběr skrze plameny na zkrvavenou postavu třímající mimino a brokovnici vypadá přesně tak, jak si přátelé cool filmařiny přejí. Hloubavé sociální kritiky se u něj asi nedočkáme, ale na to máme jiné mistry. Pro Aju by byla každopádně škoda uvíznout ve škatulce hororáře. Jeho masakr za pár šupů, sestříhaný doslova na eRkové hraně (nůžky zasahují pikosekundu po zaseknutí do oka apod.), vyzařuje suverenitu v klidných, znepokojivých, akčních, a pochopitelně i hororových pasážích. Přijde mi neetické plýtvat ji na spásu primitivních scénářů. Jo, mít tak na účtu plonkových padesát milionů dolarů, to by mi Alexandre ještě ukázal věci. A k tomu vydělal...