Hostel: Recenze
02:01 | 30.01.2006 |
Mnoho povyku pro nic. Velké haló a žádná velká hrůza. Tak nějak bychom mohli na první ránu kapitána zhodnotit bouřlivě propíraný Hostel Eliho Rotha. Přes hranice k nám bohužel doléhá slovenská bouře jen v ozvěnách podporovaných zasvěcenými komentáři českých médií a sebeukájením nezničitelného permoníka Michala Davida, přesto si zábavy linoucí se z diskuzních fór i novin všimli i u Falconů, takže veleúspěšný horor s Tarantinovou supervizí o měsíc uspíšil svůj příchod do českých kin, a tedy i do naší redakce. Jenže není z toho sláva, ba ani pozdvižení. Hostel má totiž dle Tarantinova dobrého zvyku plnou hubu keců, aniž by přitom odvedená práce stála za vydřený peníz.
Nicméně nechám Quentina Quentinem, aby si náhodní kolemjdoucí nepomysleli, že snad prskám na Hostel kvůli nevraživosti vůči jeho kultu. Kdo ví, jak to bylo s jeho dohledem, kdo tuší, jestli Tarantino pouze nezainvestoval svoje prachy a jméno na plakáty, a pak jen neshrábl peníze, zatímco se Eli Roth sám rozhodl zakomponovat do svého filmu vegetariánství, sociální problematiku dnešního Slovenska, sexuální fantazie a nějaké ty krvavé potůčky. Eli je sice sympaťák, jehož úspěch v zámoří mě zkraje roku nadmíru potěšil - už kvůli tomu, že z jeho bytosti cítím upřímnou radost z vyhřezlého oka a roztočené motorovky. Jenže zápal pro věc a schopnost psát a režírovat jaksi oddělené věci jsou...
Oddělené hlavně od zvrhlouna jménem Eli Roth. Chápu, že našlapuji na poněkud křehkou plochu, na níž bych se jako hororový „náhodný kolemjdoucí“ možná nemusel přiznávat, že mě minul Cabin Fever - na druhou stranu i já cítil i v nedávném House of Wax ryzí potěchu ze štípaček úřadujících na těle Elishy Cuthbert a výskal nad finální „debatou“ s Paris Hilton, díky níž se do upjaté Ameriky začala vracet správně cynická hororová brutalita. Proto jsem se na Hostel těšil a s kinedrilem v ruce vyhlížel tři jezdce apokalypsy, co nás provedou slovenským hnusem. Poněkud naivně.
Už kvůli expozici, která trvá snad víc než polovinu filmu, díky čemuž přestává být prvopočátečním navlíknutím nitky a mění se v mohutný šev, jenž drží celý Rothův overal. Chudák Eli při jeho sepisování buď sexuálně abstinoval, anebo si naopak zrovna permanentně vyš***val všechen filmařský um z hlavy – jak jinak obhájit odhadem půlhodinové pobíhání po amsterodamských bordelech, klátění holek na záchodcích, nadšené pózování u souložících zhulenců nebo slintání ve slovenských lázních, permanentně pod heslem „kozy ven.“ Ne že by mě to uráželo, člověk se rád přesvědčí o tom, že Paula Wild má už ty nejlepší roky za sebou a že povolná Barbara Nedeljáková by stála i za nějakého toho rozpáraného kamaráda, jenže... proč s tím otravovat tak dlouho, když se nadrženost tří amerických kamarádů dá vyčíst z prvního dialogu o oholených varlatech.
Rothova scenáristika spočívá v mnohonásobném zdůraznění životního postoje „Wanna Fuck“, který přivádí tři Americanos na opuštěné slovenské nádraží a do hostelu, v němž holky roztahují nohy ještě dřív než se zeptáte, kolik šacuje nocleh. Kdesi poblíž se máme dočkat hrůzy a psychického teroru, který vykoupí souloživé tahanice i prachy za lístek. Jenže to jste si asi spletli film, milánkové... Nerozumím americkým kritikům plácajícím Rotha po bedrech. Možná takto mluvím pouze pod vlivem skutečnosti, že mě vylidněné nádraží Českých drah, odlíčené šťabajzny, gang vedený romským mládežníkem ani vesnický pajzl hrůzu nenahánějí, pročež se mé pocity z varovného předjímání masakru vyladily na úroveň technicky vyspělejšího klonu Strážce duší. Třeba slovenská diskotéka v Americe skutečně zapůsobí jako mrazivá předzvěst toho nejhoršího, co se dá v kině prožít. Jenže ne už na člověka, který vylezl z porodnice někde mezi Tatrami a Novohradskými horami.
Přesto pochybuji, protože už dlouho jsem z hororu neodcházel tak „neuspokojen“ jako právě z Hostelu. Podíl v tom má pochopitelně ono dlouhé lavírování mezi buranským humorem, sexem a Rothovou neschopností navodit situaci nebo dialog, která by první polovinu alespoň trochu odklonila od primitivního prologu. Jenže i mučení v temných kobkách zaostává za očekáváním, a to jak věnovaným časem (lidské schránky se ničí skutečně jen pár minut, proto tak dlouho plkám o slečinkách), tak i psychickým dopadem, jehož mizivost vyplývá právě z neorganického kombinování linie souloživé s linií mučivou, z nichž ani jedna nemá grády. Ta druhá se sice ohání uřezanými hlavami a slušným arzenálem pro torturu (od vrtačky po skalpely), postrádá však jakkoliv rafinovaně budované napětí, které by statické kaluže krve proměnilo v děsivé kaluže krve. Ono když se podíváte, jak někde leží uříznutá hlava, navíc přebarvená nahnědo a apartně uklizená do příšeří, s tepem vám to nezamává. Zato když vás režisér a scenárista postupným tlakem a pomocí mnoha rafinovaných kliček dovedou až k řezání nohy, kterou v Saw vlastně ani nevidíte, můžete si psychické vypětí vychutnat přímo nebesky.
V Hostelu takový nápor nehrozí, protože už od teaseru známe jeho pointu. Od první chvíle víme, co čeká cestující naivky, což při rezignaci na vyvolávání atmosféry vede jen k notně krvavému, ale stále nezáživnému pozorování (ne spoluprožívání) mladého Američana, kterak sleduje věci, jež by žádný hodný chlapec neměl nikdy vidět. Roth se přitom vedle exhibicí s maskami a krvavými rekvizitami zmůže jen na tři zajímavější sekvence: Naturalistický průjezd celým komplexem, pohříchu nedostatečně vypíchnutou pasáž, v níž se úzkým průzorem pokoušíme zorientovat v jedné z mučíren, a extrémně nechutné zachraňování japonské slečny, které možná převrací žaludek, ale určitě nezbavuje Hostel jeho nevýraznosti. Řečeno oklikou: Je rozdíl mezi sledováním zabíjačky, kdy se střeva vepře válí po návsi, a užíváním si opravdového filmového kumštu, třeba i se zdánlivě mírumilovným Prasátkem Babe. V Hostelu jsou ke koupi právě ta jelita. :-)
Eli Roth dobyl svět s dílem matným (pár pěkných cákanců krve na závěr na tom nic nezmění), scenáristicky nezvládnutým (v logických dírách byste přehlídli i Godzillu, o zvratech nemluvě), avšak pro Slovana nadmíru zábavným dílem, v němž jsou středoevropské reálie snad jediným příznivým zjevem. Michal David ani Meky sice nepějí tak bohatě, jak se v médiích proklamuje, přesto profil Slováka jako člověka s umaštěným, pokud možno zdeformovaným, obličejem náležitě oceníte. Vrátní vypadají jako houmlesáci, snědý klučina vydává rozkazy k likvidaci gangsterů kvůli žvýkačkám a dopravní policie řeže přímo na silnici do řidičů obuškem. Už proto se na Hostel nezapomene, už proto byste na něj měli jít. Holky ukáží, čím je bůh a plastický chirurg obdařil, s Jayem Hernandezem se dá vydržet víc než jeden film, ale absenci dusivé hrůzy, ani Rothovo neumětelství probleskující i z blbé dopravní nehody (která trvá skoro pět sekund) to v žádném případě nesrovná. Alespoň ne nad míru té příslovečné, zábavně krásné filmové katastrofy...
P.S.: Pokud by se měl Eli omlouvat Islanďanům za jednoho hovadského kamaráda a Slovákům za všechno, co vykresluje jejich domovinu, určitě by neměl vynechat prosbu za odpuštění i u svých vlastních krajanů. Pokud by každý Amík myslel pouze pohlavním ústrojím a ani po dvou dnech nepochopil, že se děje něco nepěkného, těžko by George Bush mohl kroužit plastovými letadýlky po mapě světa a rozhodovat o dalším osudu zeměkoule. Pros o milost, Eli!
Verdikt
Cival
Vaše hodnocení
Hodnocení redakce
- 3/10
imf
- 2/10
KarelR
Hodnocení čtenářů
- 1/10
novoten
- 1/10
luksa
- 1/10
Silence
- 2/10
TomHardy
- 1/10
st39.6
- 1/10
Georgee
- 10/10
Hellblazer
- 5/10
Kordus
- 3/10
Snek
- 7/10
Le_Chuck
- 4/10
Maitiky
- 1/10
cabal
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry
Zapomenuté heslo
Přihlášení
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Vytvářet filmové blogy
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry