Vítejte u dalšího kola soutěže „Procpu se do žebříčku nejhorších filmů všech dob?“! Protože poslední výherce výběrového konkurzu s názvem Hele vole, kdo tu vaří? se před Silvestrem zasekl na jednom točeném a do tohoto roku už s velkou pompou nedoběhl, dnešního soutěžního kola se zúčastní pouze jeden borec. Přicházíme o napětí, na druhou stranu je už o vítězi předem rozhodnuto a tak se do něj můžeme během jeho kvalitativního soudu pěkně potutelně a upřímně strefovat. A věřte mi, že strefovat se do filmu, jako je Mlha, je TAK snadné a lahůdkové, že si tuhle výsadu snad ani nezasloužím. Ať se rozepíšu o jakémkoliv atributu, ať budu analyzovat z jakéhokoliv úhlu, ať se proberu odshora dolů libovolnou analogií se žánrově spřízněnými běžci, vždy se snadnější či trnitější cestou dostanu k závěru, že se tu ošklivým způsobem něco zvrtlo a tenhle kus nahnilé filmařiny neměl spatřit světlo světa. Ale pěkně popořádku.

Žil byl (žije byje) v lesíku zvaném Hollywood jeden švarný jinoch, který si syslil své nízkorozpočtové filmíky na koleně a pomalu, ale jistě se prokousával k branám s označením kult, kde ho s jásotem vítaly davy nadšených a po delší době i řádně nadržených příznivců. Modří už možná zbystřili, že onen rebel hrdě nese jméno John Carpenter a jeho nezanedbatelné přírůstky do filmových studnic budou navždy zapsány zlatým písmem ve všech důležitých kinematografických análech. Tak. Tenhle chlapík natočil jednou i jeden podivuhodný film, v němž do role vraha postavil bijce poněkud netradičního a řekněme poměrně originálního: Původce ranních úvah o posečkání ve vyhřáté posteli a viníka za promáčknutý nárazník v důsledku nárazu do sloupu, který jste neviděli - mlhu. Sousloví vraždící mlha bez hlubších scenáristických kontextů je samozřejmě hovadina hodná zápisu do encyklopedie filmových kuriozit, ale Carpenter všemu dodal velice příjemný feeling a háv a všechno to jako zázrakem šlapalo i na relativně vážné rovině (co je v této filmové větvi vážné, že).

Psal se rok 2005 a jistý Ruppert Wainwright dostal nápad Carpenterovo téma zrekvírovat za pomocí moderních technologií a vyspělejších filmařských postupů, zkrátka a dobře, udělat z něj po všech směrech nadupanější poctu jednomu režijnímu velikánovi a vydobýt si na tom kariéru. To druhé se mu nepochybně nepovedlo, o tom prvním bych si dovolil s úspěchem pochybovat. Wainwright to totiž vzal za tuze špatný konec a místo velké pocty vyšvihl tak akorát velký průšvih.

Tak zaprvé. Nová Mlha nemá žádný příběh. Ano, vymezuje prostor, v němž lidé zmateně pobíhají a říkají věci jako „Už je to tady, schovejte se!“, v němž se hlavní hrdinka snaží vyluštit podivné znaky na hrajícím hřebenu, který se po pár minutách samovznítí (!!!), v němž se věci dějí bez vážných důvodů jen pro navození jakési atmosféry a strachu z neznámého. Ano, to tu je, ale chybí tomu spojovací články, chybí tomu souvislosti a především, absentuje tu jakákoliv logika. Tomu já neříkám příběh a neuznal bych to, ani kdybych se v kině sebevíc přejedl poprcornem a následná sprcha coly mi způsobila potíže zcela jiného rázu. Mlha jednoduše plyne odnikud nikam – jak pěkně se to parafrázuje – aby nabídla spoustu nafintěných jednolitých krátkodobých epizodek a uzavřela je rádoby mysteriózním závěrem, po kterém si máte kecnout na zadek, říct si „no nekecej!“ a přemýšlet o něm minimálně ještě půldruhou hodinu. V tomto směru Mlha nezklamala. Opravdu dlouho jsem přemýšlel, jak to skončilo, z jakého důvodu to takhle skončilo, co se vyřešilo, proč je mlha najednou hodná a lidé už se jí nemusí bát. Hádejte, na co jsem přišel. Vůbec na nic. Mlha vystupující jako high-class „bubu“ thriller nemá logické vyústění! Nepochybně se najde pár jedinců, kteří teď zvednou oči v sloup budou jen pohrdavě kroutit hlavami. Tito vyzrálí diváci jsou pravděpodobně o mnoho vnímavější a chytřejší než já, což jim právě teď ze srdce přeji a touto cestou jim oficiálně dovoluji, aby se tím chlubili ;).

Když rezignujete u filmu na příběh, logicky očekáváte, že vám nabídne alespoň něco jiného. Hodně režisérů tenhle handicap zvládá vyvážit audiovizuální stránkou, která umně zakrývá fakt, že se vlastně dohromady moc neděje. Mlha však pokulhává i v tomhle směru. Triky sice nepatří do úplného odpadu, ale přemíra jejich využití je těžce diskutabilní, když prakticky ničemu neslouží. Z natáčených lokací si asi plést svetr nezačnete, stejně jako z toho, že mají všichni notebooky a webkamery od Sony. Takže zbývá nám tu něco, co stojí za řeč? Nazvěte mě sexistou, ale pokud bych vám měl Mlhu doporučit alespoň z jednoho hlediska, bude to kvůli dvojici hlavních představitelek ;). Kontrastnímu duu (mluvíme o porostu hlavy) Maggie Grace (kterou jistě hladově obhlížíte v Lostu ;) a Selma Blair se těžce odolává, zvláště když jim scenárista vlepil do rolí situace, kdy musí dokázat svou kuráž v boji proti přírodním živlům a většinou tak dělají buď spoře oděny nebo náležitě namokřeny. Rázem zapomenete, že v tomhle filmu existuje něco jako mlha, že dialogy šustí papírem, až to práská dveřmi a vůbec, že v těch sto minutách prostě není nic, co dělá z pár umně sestříhaných záběrů film.

Existují dobré a špatné filmy. Pokud narazíte na špatný film, stále je tu malá šance, že to bude ten druh „špatný až zábavný“ (Lovci „zbožňuji-opice-lezoucí-do-tmy“ Dinosaurů jsou krásným příkladem). O moc horší situace nastává, když je film prostě jenom špatný. Mlha je ten případ. Nefunguje tu nic a nemůžete se tomu ani zasmát, v kterémžto bodě se vyčerpávají všechny důvody, proč byste ho měli chtít vidět. Snažně v tuto chvíli apeluji na všechny fanoušky Carpenterovy tvorby, kteří vlastní potřebný kapitál a chuť pustit se do oprašování kultovních počinů nejen tohoto, ale preventivně i jiných starých režijních mistrů: Zůstaňte fanoušky.