Kdo ze zásady nekouká na trailery, a přesto touží po věrné představě o 30 dní dlouhé noci, tomu doporučuju zadívat se na chvíli na tenhle plakát...

Tak, to bychom měli. Film se pokouší o celovečerní verzi téhož. Snaží se schovat pod slůvko „cool“, touží zaujmout vytříbeným stylem, který značí jistou razanci a nekompromisnost. Hlavní hrdina třímá v ruce sekyru, s naprostou samozřejmostí, ale zároveň i s tichým příslibem, že krajinu hororových odvarů rozčísne ostrá čepel. Nedávno ještě chlapecká tvář Joshe Hartnetta je nasvícena nesmírně ostře, její zvýrazněné rysy připomínají drsňácké podobizny z Millerova Sin City. Jeho láska svírá v ruce bouchačku, z povzdálí se blíží tlupa zombíků a kolem hlav poletují nebývale výrazné sněhové vločky. Obloha je černá, scenérii pomalu zalévá krev. Steve Martin ani pes s čepicí Santa Clause nikde. Konec hrátek, jde se spát do kraje nočních můr.

30 dní dlouhá noc není jen dalším z řady levných hororů od producenta Sama Raimiho. Když nevysoké náklady využije jakýsi Japonec na remaky (a sequely remaků) Nenávisti, je to něco jiného, než když se jeden z nejnadějnějších klipařů posledních let zhostí comicsové pecky. Raimi přestupuje do trochu ambicióznější producentské ligy, která možná nevynáší tak velké peníze jako horory s malými „na bílo natřenými“ chlapečky z Asie, do filmových kronik je z ní však mnohem blíž. Prospívá to hlavně režiséru Davidu Sladeovi, jehož na MZ pozorně sledujeme už od povedeného debutu V pasti. Právě v něm Slade dostatečně „zpeněžil“ své zkušenosti z natáčení klipů pro Stone Temple Pilots, Muse nebo System of a Down, když komorní dialogovou hříčku proměnil v adrenalinový sport. A nepřišel přitom o jádro příběhu ani o jeho psychologický obsah.

Devízy celovečerní prvotiny, jež mohly být stejně tak dílem náhody jako projevem tvůrčí jistoty, se v 30 dní dlouhé noci pouze potvrzují. Ne, není to geniální dílo. Ani nejdůležitější film roku. Nese v sobě ovšem pevnou kvalitu a slušné naděje do budoucna. Sladeova comicsová adaptace totiž přináší přesně tu houževnatou filmařinu, jíž se v dnešním mainstreamu skoro nedostává. Už několikrát jsem jí u jiných filmů označil přívlastky „neředěný“ nebo „zahuštěný“, a položil je do protikladu k bijákům instantním či sterilním, jež se nezaříznou do masa. 30 dní dlouhá noc se zařezává, a to tak že hluboko. Vkrádá se pomalu, trvá dlouho, ale o to dýl pak setrvá v hlavě. Přestože v ní nejde o moc víc než o pár zoufalců odříznutých od civilizace, co se chtějí ubránit útoku krvežíznivých monster.

Ano, nic víc není potřeba. Žádný převratný socio-politický rozměr, žádné nové kontexty, jen tísnivý pocit ohrožení v přestylizovaném vizuálu. Slade v něm prokazuje svůj nesmírný talent pro rozpohybování dané sekvence, pro vtisknutí dynamiky jedné konkrétní scéně. Nejprve inscenuje klasické ticho před bouří, letmo vyprofiluje stěžejní charaktery, pak zhasne lampy a poprvé zaútočí. Je-li jeho literární předloha označována slovy „graphic-novel“, zaslouží si i jeho film být něčím jako „graphic-movie“. Slade totiž rád opouští klasicky zaranžované scenérie. Namísto nich komponuje comicsem silně inspirované obrazy, z nichž vystupují trhané sněhové vločky, roztěkané stíny „zombíků“ (hlavně ve scéně s bastardem na střeše auta to vypadá spíš na černou šmouhu od kreslíře) a samozřejmě barevně nafintěná prostředí: Den je nekonečným bílým lánem, sníh se namodrale leskne, krev má ponurou barvu zaschlého kečupu, oheň pálí oranžově a noc je prostě, no, prostě černá. Do toho občas proběhne Hartnett se sekyrkou anebo éterem proskočí hypermrštný potomek hraběte Drákuly. A vypadá to přesně tak cool, jak lze v téhle mrazivé krajině očekávat.

Akce při tom mnoho není (bohužel?). Většinu pozornosti si pro sebe krade přepečlivá destilace atmosféry. Ta se ze zasněžené krajiny hlásí víceméně sama. Slade si ji nadbíhá ještě tím, že o pár minut „uměle“ protahuje schovávání v opuštěných domech, tak aby během nezábavných chvil publikum ukolébal, a pak do něj vpálil nesmírně intenzivní rozšmelcování holčičky či souseda. S postavami se člověk může malinko nudit, o to drsnější je pak procitnutí. Křupají vazy, usekávají se údy i mozkovny, vytrhávají se ohryzky a občas se nějaké to tělo rozpůlí o obří vrták. Žánrový fanoušek ví, co jej potká, když mu je v prvních minutách představen kolosální drtič odpadků, a David Slade mu jeho tušení rád vyplní audiovizuálním nátěrem, jenž si svou brutalitou koleduje o mnohem vyšší rating i prostříhání. Jenže právě díky nekompromisnosti, s jakou jsou devastována lidská těla, může perfektně vyznít kontrast mezi klidem na půdě nebo na policejní stanici a totálním šokem z upíra.

Slade dobře využil i herecké obsazení. Postupně zarůstající Josh Hartnett se mění z mameluka v řádného řezníka, který by měl se sekyrou projít ještě alespoň jedním filmem. Slade si jej zjevně považuje, protože jeho nasupený výraz zabírá většinou z podhledu a za zvuků těžkotonážních hardrockových vsuvek (zabírá to hlavně při nástupu na finále, které je mimochodem velmi chytře vymyšlené). Blonďatá Melissa George rozšiřuje letošní dávku hereček se „sexy předkusem“, díky čemuž si možná ani neuvědomíte, že její role je jen povinnou žánrovou výplní, díky níž jsou propojena všechna schémata a klišé. A povedly se i zrůdy, což je pochopitelně základ.

Davidu Sladeovi tak vyčítám hlavně rozptylování atmosféry pomocí trochu nešikovných časových skoků (Zack Snyder zvládl v Úsvitu mrtvých něco podobného o poznání hladčeji) a to, že na „cool momentech“ a zlomových akčních scénách trochu šetřil. Jistě, chápu, rozpočet čítal slabých 30 milionů dolarů (na každý den noci jeden :-), přitom výsledek působí pořád dvakrát dražším dojmem, ona vytoužená kulervoucnost však filmu místy schází. V dlouhém záběru shůry sice sledujeme, jak se okolo dědečků a babiček roztékají kaluže krve, Slade jej ale nevypíchne s dostatečným důrazem. Finále má náběh na ultimátní zteč, ale nakonec se v něm trochu couvne. K totální spokojenosti zkrátka něco málo chybí. I tak se ale 30 dní dlouhá noc proseká hluboko do paměti, najde v ní tepnu a zakousne se do ní. Někdo jí setřese, jiný se jí už nikdy nezbaví. Tak to má být.