Lionsgate si v psychologických bitvách se špetkou zvrhlosti přímo rochní. Nejen, že se na nás chystá čtvrtá Pila, ale i na vedlejší produkční koleji raší tématicky podobné přírůstky jako prašivky po dešti. S klesající kvalitou série o zvráceném vrahounovi jménem Jigsaw je o to překvapivější, jak kvalitní a chutná houba může v žánrovém lese z produkční stáje sebestředných producentů vykouknout.

Prekérní situace však ulehla na má bedra. Toužím vám říci všechno o filmu, o němž se prakticky nesmíte dozvědět vůbec nic; Snad nikdy jsem nepocítil palčivější pocit, že jedna špatně volená věta stačí, aby zkazila výsledný zážitek a pečlivě piplané filmové soukolí Davida Sladea se rozsype jako domeček z karet. Což by byla škoda, protože žánrové originality a režijního umu by v kinodistribuci jeden hledal horko těžko.

Nepokazím nic, když prozradím, že se tu opravdu hodně povídá. Už vůbec by vám nemuselo vadit vědomí, že si spolu povídá muž přes třicet a dívka na hranici čtrnácti. V opuštěném domě s minimem sousedů a rozhodně velmi daleko od civilizace. Je to herecká bitva pro dvě strany. Dlouhá, úporná a bez vyloženého vítěze (rozuměj ani jeden z herců vyloženě nepřehrává toho druhého). Proti služebně staršímu Patricku Wilsonovi (znáte možná z traileru k Little Children) stojí devatenáctiletá hvězdička Ellen Page (aka Kitty Pryde z X-Menů 3) a nejen, že to mezi nimi zatraceně jiskří, ale oba ztvárňují pozoruhodně životné charaktery daleko za pomezím hereckého výkonu. Nastává ona situace, kdy o postavách a jejich představitelích přestanete uvažovat jako o těch, které jste viděli včera v bulváru na Primě a začnete s nimi žít a cítit. Není lepší způsob, jak si otestovat, jestli vás film vtáhnul či ne.

Jeho ústřední téma však pro vás nyní bude tabu. Musí. Neproste ;).

Je napínavý. Je překvapivý. A je krutý, přestože (nehollywoodsky) spravedlivý. Baví i děsí. Ale přestože se v něm skrývá zábavy a napětí přehršel, rád bych vznesl dvě faktické připomínky, které se mi tlačí na mysl. První problém, který s Pastí mám, se vejde do slova délka. Vzhledem k tomu, co se v ní děje, jak dlouho se to děje a v co to celé vyústí, stává se více než stominutová stopáž především ve své druhé polovině škodlivým faktorem působící na jinak velmi pečlivě budované tempo. Nikdy si možná neřeknete, že se nudíte, ale vedlejší příběhy raší jaksi zbytečně horlivě na to, jak jednoduché schéma ve své podstatě obalují. A i bez nich by fungovalo precizně jen se základní premisou, která už tolikrát předtím přežila bez vynucených hlubších motivů.

A ten druhý… je to ona jednoduchost, s níž Slade k látce přistupuje. Jistě, je to zároveň i jeho nejsilnější zbraň. Dobře je pochopeno a uchopeno: V jednoduchosti je krása a netřeba vymýšlet složité žánrové twisty, aby měl divák dojem, že ho to vlastně zatraceně baví. Scénář je citlivý v tom, kam směřuje a přes svou explicitní nekorektnost si to s divákem v podstatě docela urovná. Nicméně… všechna „hloubka“ a délka dialogů je ve své podstatě jen prostředníkem pro komplikovanější kamerovou ekvilibristiku. Pro to, aby si Slade vyzkoušel své řemeslné schopnosti před tím, než se nechá ukecat do komplikovanější žánrové seance, která by mu mimochodem neskonale slušela.

V pasti je v rámci uvažování nad cílovou diváckou skupinou natočeno stylem, který teď letí: Kamerové filtry, akční střih, efektní detaily a ještě efektnější objezdy po místnosti. V kontrastu s neuhlazeným děním na plátně vzniká vysoce atraktivní vizuální požitek, o jehož metě se spoustě současných „moderních“ režisérů může nechat jen v klidu zdát. A Slade si to přitom užívá jen na omezené ploše několika desítek metrů!

Dialogy fungují bez chyb, ale zásluha teoretického papírového předvoje je to jen poloviční. Dva neuvěřitelné herecké koncerty dělají z tohoto ve své podstatě obyčejného filmu sugestivní zážitek, o němž se vašim nervům dlouho nesnilo. Stojí za podívání, posouzení, rozpitvání. A mít hodinu, byl by geniální. Takhle se až příliš tlačí do popředí sousloví „slušně odvedené stylistické cvičení“, což ale není verdikt nijak hanlivý vzhledem k tomu, kolik zábavy ve skutečnosti přináší a jak dlouho na něj budete po skončení myslet.

P. S. Jestli na V pasti půjdete, snažte se také zachovat odměřené informační dekorum. Mlčeti rovná se v tomto případě skutečně zlato ;).