Vězeňská dramata Stephena Kinga – Zelená míle a Vykoupení z věsnice Shawshank - a jejich filmové adaptace v podání Franka Darabonta žijí posledních 10 let v dokonalé symbióze. V tom smyslu, že díla obou autorů patří ke špičce žánru a jsou velmi dobře přijímána a obdivována svou čtenářskou/diváckou obcí. Darabont má na rozdíl od drtivé většiny režisérů vzácný dar vnímat Kingovy duševní pohnutky takřka úplně nebo je alespoň zdatně reprodukovat ve formě, která je filmovému médiu blízká a divácky přijatelná.

Zatímco Shawshank je komplexní anabází za vysvobozením, vykoupením a očistou, Zelená míle působí na první pohled jako obyčejné fádní drama z bachařského prostředí, které sleduje každodenní osudy a příhody partičky trochu nevšedních existencí. Hned za rohem ale číhá kingovská ingredience, která posunuje příběh za mez všedních a obyčejných věcí – tam, kde se rozpíná prostor pro fantazii s nádechem opojně magického nadpřirozena. Hybným elementem věcí příštích je přitom člověk, který svou konstitucí na první pohled vzbuzuje takřka přirozenou asociaci s hrubiánstvím a násilím; to je navíc s Johnem Coffeym přímo spojeno v jednom z mrazivých flashbacků.

Darabont má v této chvíli diváka totálně na háku, protože karty jsou zdánlivě rozdány a parchant zcela po právu svůj trest zasluhuje. Nebyl by to ale film s Tomem Hanksem v hlavní roli, aby věci nenabraly extraordinární obrátky. A právě v rámci věcí následujících se tak poctivě láme divácký chléb. Linie důležitých skutečností se odvíjí pomalu a rovnoměrně po celou stopáž a do intermezz mezi „dramatickými zvraty“ jsou pečlivě naskládány divácky vděčné historky, kde se zlo démonizuje (a tak si zaslouží to nejhorší) a zvířátka a hlavní hrdinové jsou roztomilí a zasluhují věčné dobro. Navíc i vrah a násilník se může polepšit a ponurý svět vystavěný na zeleném linu může rázem zrůžovět. Darabont žongluje se svěřenými motivy zručně a s rozmyslem a velmi efektně je dávkuje do míst, kde by mohla potenciálně hrozit nuda. Ta však nepřijde, naopak se místy zdá, že Zelená míle je komplexním celkem místo prostého výčtu jeho líbivých částí. Tedy něčím víc než trochu nataženou báchorkou o jednom zázraku, který se stal na tom nejnepravděpodobnějším místě. V tom je asi největší „zázrak“ celého filmu – tenhle pohled tane člověku na mysli i v případě, že člověk Zelenou míli prohlédl a s tímhle malým švindlem je dokonale obeznámen. Někdy je zkrátka filmařina víc odzbrojující než vědomí a racionální úvahy.

Abych nezapomněl, Zelená míle je - kromě své dokonalé schopnosti prodat jednoduchý příběh s velkou pompou – i plejádou výrazných hereckých koncertů a film tak dojemný a emocionálně vyděračský, že se mu nelze ubránit. Ale jak se lze zlobit za něco takového na režiséra, který vás tři hodiny před tím královsky baví, zaujímá detaily a poutá vyprávěním tak ladným a pochopitelným (prakticky vše se tu překládá na žebříček lidských hodnot), že byste si člověk v tom světě (stejně jako v Shawshanku nebo takovém Casinu) klidně pobyl i o nějakou tu hodinu déle. Aneb jak filmový svět opravdu žije a dýchá a i z cyniků se rázem stávají foremné kusy hmoty, co se najednou rády nechají dojmout.