Už se zmiňovalo mnohokrát, přesto nelze recenzi začít jinak. Režijní klasik Ridley Scott má tento podzim v kinech hned dvě novinky, které byly vinou pandemických průtahů dokončeny téměř souběžně. Zatímco Poslední souboj si navzdory nesporným kvalitám a zajímavé aktualizaci historického žánru vysloužil nálepku kasovního průšvihu, o pouhých pár týdnů později uváděný Klan Gucci má našlápnuto k většímu úspěchu.

O historii rodiny Gucci jsem před filmem nic nevěděl a záměrně jsem se snažil jakýmkoli informacím vyhnout. Proto mě překvapil kriminální závěr, k němuž však předchozí více než dvě a půl hodiny nijak jasně nesměřovaly. Pokud ovšem životní osudy dědice impéria Maurizia Gucciho a jeho ženy Patrizie aspoň letmo znáte, pravděpodobně si převyprávění jejich vpravdě italského manželství užijete o něco více – znalý divák se totiž díky svým očekáváním dočká většího napětí, než jaké dokáže tento film sám o sobě vytvořit.

V centru dění tedy stojí manželská dvojice, kterou ztvárňují Adam Driver a Lady Gaga. A jsou to právě herci, na nichž film stojí, a především díky nim se jedná o nesporně lepší a zajímavější dílo nežli tematicky podobné Všechny prachy světa, v nichž Scott před pár lety zkoumal vztahy uvnitř bohaté rodiny se slavným jménem Getty. Tehdy z toho vznikl nemasný neslaný snímek, v němž sice bylo leccos správně, ale výsledek nepůsobil divácky atraktivně. Klan Gucci naopak působí rozháraně, neukotveně, zmateně, zároveň však poměrně zábavně. A to právě především díky hercům.

Nejvýraznější výkon si připisuje Lady Gaga, která své italské kořeny skutečně nezapře. Její postava Patrizie Reggiani by snadno mohla sklouznout do karikatury, ovšem Lady Gaga zdatně kombinuje temperamentní projev s vrstevnatostí charakteru. Hraje mladou dívku ze střední vrstvy, která při náhodném seznámení s mladým a bohatým Guccim vycítí příležitost. Zpočátku sledujeme příběh z její perspektivy a ačkoli se Patrizie ukazuje jako schopná zlatokopka, pozdější dění její figuru sympaticky obohacuje.

Během úvodního seznámení budoucích manželů působí Maurizio s masivními brýlemi nevinně a neohrabaně, postupem času se ale výrazně proměňuje. Jeho charakterový oblouk nápadně připomíná vývoj Michaela Corleoneho – ani mladý Gucci se zpočátku nechce účastnit rodinného byznysu, raději by studoval práva a žil skromný a poklidný život. Jenže odolat tlakům okolí se ukazuje až příliš těžké a ambiciózní Patrizia paradoxně dokáže ze zakřiknutého mladíka udělat víc Gucciho, než by zvládl on sám.

U obou hlavních figur není patrné, jestli se jedná o kladné, či záporné postavy. To platí i pro Mauriziova žoviálního strýce v živelném podání Ala Pacina, jehož natvrdlého syna si zahrál k nepoznání namaskovaný Jared Leto. Toho lze poznat jen podle nezaměnitelných očí, jinak je ale především komickou postavičkou, jejíž manýristické přehrávání balancuje na hraně dobrého vkusu. Pouze Jeremy Irons v roli Maurizova otce předvádí uměřený výkon, výsledkem je však znepokojivá vnitřní rozháranost – jako by každá z hlavního kvintetu postav hrála v trochu jiném filmu. Morálně nečernobílé postavy se navíc v nepravidelných intervalech chovají jako idioti, hnaní touhou po moci a bohatství bez ohledu na katastrofy, do nichž se ženou.

Film proto leckdy připomíná brakové soap opery, jisté dějové zákruty jsou vcelku bizarní a nepředvídatelné. Divácký zážitek ovlivňuje i exaltovanost projevů – Scott vsadil na stoprocentní italskost, která – opět – není neproblematická. Všechny postavy jsou Italové, příběh se odehrává z většiny v Itálii, v pozadí je slyšet italština, v níž jsou psané i texty; postavy však mluví anglicky a to dokonce s velmi výraznými přízvuky, navíc každá s trochu jiným. Není to vyloženě špatné rozhodnutí, jen matoucí – rozhodně se totiž nejedná pouze o praktickou nutnost. Až stereotypně vykreslená italská nátura se ovšem projevuje i ve velkých gestech, jimiž antihrdinové rozhodně nešetří.

Jenže o čem Klan Gucci vlastně vypráví? Těžko říct a bohužel si tím není jistý ani scénář Becky Johnston (Sedm let v Tibetu, Pán přílivu) a Roberta Bentivegny, jimž se nepodařilo vyřešit častý problém příběhů podle skutečných událostí mapujících košaté dění s řadou postav napříč několika dekádami; a to přestože vycházeli z knižní předlohy Sary Gay Forden, která v roce 2001 patálie italské rodinky shrnula. Divák může přemýšlet, zdali jsou jádrem vyprávění generační spory, medializovaný kriminální případ či prostě negativní vliv bohatství na charakter a vztahy – žádné téma ale není jednoznačně a suverénně uchopené, na rozdíl od Posledního souboje schází myšlenka, jež by rozvětveným a zabíhavým epizodkám dala čitelný rámec.

Zmíněná stopáž dosahuje gargantuovské délky 164 minut, se kterou není naloženo příliš dobře – vyprávění neví, kam by se mělo vydat, a tak dochází k občasnému přešlapování na místě a vrstvení zbytečných či natahovaných scén; zároveň je však v příběhu řada výpustek, skokových změn motivace a nálady. Nečekaný střih občas potěší svou nápaditostí, většinou ale náhlé přeskoky v čase působí dojmem scenáristické bezradnosti.

Tu se snaží zakrýt i stylový soundtrack, rozkročený mezi italskými popinami a operou. Zato vizuální stránka je vedle zašedlého retro nádechu mírnější – jako kdyby si Scott řekl, že k přehroceným charakterům už není potřeba přehrocený styl. Ve srovnání s jinými nedávnými snímky z módního světa (jako třeba Cruella, Poslední noc v Soho či Neon Demon) vyznává Klan Gucci vyloženě poklidný styl – sázka na postavy a jejich ztvárnění je zcela pochopitelná. Výsledek přesto zůstává podivně nedotažen, ačkoli v některých ohledech by naopak šlo hovořit o přetaženosti. Ridley Scott natočil netypický, před jednoznačným hodnocením uhýbající a originálními způsoby nezvládnutý snímek, jehož nekonečnou stopáží se však prokousává docela příjemně.