Edgara Wrighta mám rád. Řekl bych dokonce, že hodně rád a počítám ho dokonce mezi nejtalentovanější režiséry současnosti. A není to jen díky jeho nesmrtelné Cornetto trilogii a excelentnímu komediálnímu timingu, ale může za to hlavně jeho neuvěřitelné audiovizuální cítění, nekonečná porce nápadů, hrátky s nejrůznějšími žánry či totální energičnost všech jeho kousků. V posledních letech se však rozhodl dělat radost hlavně sám sobě a skládat přitom poctu svým milovaným žánrům. Nejdříve přišel jeho pulp a hudební onanie v podobě Baby Drivera a nyní se v Poslední noci v Soho přesunul ke krvavým hororům. Jenže stejně v případě šikovného řidiče, ani zde se nová špičková wrightovka, kterou má člověk chuť pustit si kdykoliv znovu, bohužel nekoná.

Dostáváme tak příběh mladé studentky módy Eloise, která se kvůli škole přestěhuje z anglického venkova do rušného Londýna. Už tak zamlklá dívka, jež na tom po smrti matky nebyla psychicky nejlépe, má s divokým životem ve velkoměstě a na rušné koleji velké problémy. Rozhodne se proto raději nastěhovat do pronájmu do jedné ze zapadlých londýnských uliček. Jakmile se zde však poprvé uchýlí ke spánku, její život se razantně změní. Vrací se totiž do 60. let a proslulé čtvrti Soho, v níž sleduje okouzlující začínající zpěvačku Sandie, která se chce stát hvězdou. A rozhodně se nejedná o žádný sen. Eloise obdivuje její šarm, sebevědomí, vystupování i módní styl a nechává se jí inspirovat ve svém životě. Brzy však zjistí, že Sandiin život byl mnohem znepokojivější, než si myslela, a přijde na krvavé tajemství, jež začne ohrožovat i její život.

Hned na úvod je nutné říci, že Wright evidentně neztratil nic ze svého režisérského umu a nápaditosti. Minimálně po audiovizuální stránce je totiž snímek opět pastvou pro oči, výletu do retro šedesátek se nedá nic vytknout a jak už je u britského talentu zvykem, zatraceně si vyhrál i se soundtrackem. Nechybí pak řada výtečných kamerových nápadů, skvělá dobová atmosféra a v první půlce je poznat i Wrightova typická energie a cit pro ten nejmenší detail. Anya Taylor-Joy je pak coby osudová žena správně okouzlující, hereckým motorem filmu se ovšem stává výborná, a s každým snímkem lepší, Thomasin McKenzie, které divák fandí od začátku do konce. Potud vlastně vládne spokojenost a na výsledku je zkrátka vidět, jak moc si Wright zase jednou vyhrál. 

Jak byl ale řekla Simona Stašová: „Takový práce, a přitom taková blbost.“ Ne, to bych byl na režiséra zase až příliš zlý. Jakmile film v druhé polovině naplno přejde do své hororovější části, přijdou nějací ti bubáci a Wright se musí tvářit čím dál vážněji, začíná se mu novinka malinko rozpadat pod rukama. S každou další minutou si totiž začne divák uvědomovat, jak moc je příběh ve své podstatě na svou přepálenou stopáž prázdný, nezajímavý a vlastně až bolestivě čitelný. A že po hororové stránce nemá moc co nového či výrazného nabídnout. 

Děsivá a znepokojivá atmosféra Wrightovi zrovna nesedí, divák se o postavy vůbec nebojí a hororovější pasáže zde příliš nefungují. A to se v nich režisér občas uchýlí i k laciným lekačkám v podobě hlasitého zvuku. Téměř dvouhodinová stopáž pak filmu také moc nesluší a zejména v závěrečné pasáži je zbytečná natahovanost už dost cítit. A je to škoda převážně díky své první polovině a parádní retro stylizaci, na níž už ovšem v pozdějších minutách bohužel není moc místo.

Přehrajte si trailer Není pochyb o tom, že si Edgar Wright natočil přesně to, co chtěl. Tedy poctu milovaným old school hororům včetně gialla a také londýnské čtvrti Soho. Jenže svou nezaměnitelnou vášeň, filmové znalosti a vizuální hravost tentokrát utopil ve scénáři, jenž nemá moc čím překvapit. A i když tvůrce diváka v první polovině svou stylizací nadchne, v té druhé ho kvůli okoukaným hororovým prvkům a ne zrovna hutné atmosféře začne ztrácet. Poslední noc v Soho vám kvůli tomu vyvane z hlavy rychleji, než byste si přáli. Edgar Wright se tak sice stále počítá mezi obrovské režijní šikuly, jen by svůj um měl příště prokazovat raději v jiném žánru.