Ridley Scott je démon. Ve svých osmdesáti točí zhruba jeden film ročně a ještě na dálku radí jiným tvůrcům, jak navazovat niť v pokračováních jeho klasik. Jenže občas je prostě jako váš dědeček, co ve stejném věku řídí auto stylem, jež vás nutí sedět v neustálém dosahu volantu, zatímco jste pro jistotu dvakrát obtočeni pásem. Co kdyby... Hrozně rád bych prohlásil, že po tápajícím Vetřelec: Covenant jsme se dočkali zas jednou hutné látky, kterou Ridley jenom adaptuje podle neprůstřelného scénáře z cizí ruky, jenže Všechny prachy světa se pravděpodobně do historie zapíší jen oním nešťastným skandálem s přeobsazením Kevina Spaceyho. Přineslo to spoustu laciného PR, parádní příležitost pro Christophera Plummera a nakonec z toho snad vypadne i nějaká ta soška. Jakákoliv nominace pro samotného Scotta je ale zřejmě největší záhadou letošní sezóny červených koberců. 

Všechny prachy světa: FOTOGALERIE

Ale abychom příliš nepředbíhali, snímek pojednává o únosu Johna Paula Gettyho III, teenagera, jenž se tak dlouho poflakoval nočními ulicemi Říma, až si ho vytipovala mafiánská úderka. Proč? Protože jde o vnuka slavného ropného miliardáře Jeana Paula Gettyho (prvního). Jeho zfilmovaný životopis by zřejmě vydal na zajímavější film, protože Getty kdysi přijel na hranici Saudské Arábie a Kuvajtu už jako zkušený vrtač, a vnutil místním šejkům deset milionů dolarů (plus milion za každý další rok) výměnou za šedesátiletou opci na kus pouště, který byl podle všech průzkumu vyschlý až do zemského jádra. 

O pár měsíců a vrtů později začalo tryskat černé zlato, které do roku 1955 udělalo z Gettyho nejbohatšího Američana a o pár let později i nejbohatšího člověka na planetě a vůbec prvního dolarového miliardáře. Ano, i při započtení inflace je jeho jmění ve srovnání s dnešními IT boháči relativně malé, ale tenkrát skutečně neměl konkurenci. A hlavně to byl Skrblík - přes neuvěřitelné bohatství s každým smlouval, ve svém sídle nechal pro služebnictvo nainstalovat telefonní automat na mince a na arabských tržnicích nakupoval cetky, které pak v amerických aukcích prodával za stotisícinásobky. Obchodník každým coulem, co nikdy neodolal možnosti vydělat další dolar.

A teď si představte, že mu italská mafie unese vnuka a chce výměnou 17 milionů dolarů. Za mladíka, který v životě ještě nic nedokázal, a navíc je v péči matky, jež se rozvedla s Gettyho synem. Ne, žádné vyjednávání s únosci a teroristy. Jen je nechte vydusit... mohl bych vám odvyprávět celý příběh, který sice nemá podobné grády jako celý Gettyho životopis, ale rozhodně si při jeho čtení řeknete, že je zralý na zfilmování. A byl by to vynikající materiál i ve chvíli, kdy by si autor knižní předlohy nevymyslel některé neexistující postavy a nedělal v posloupnosti událostí zbytečné zkratky. 

Postava Marka Wahlberga, kterýžto měl do kin pravděpodobně svým obličejem nalákat diváky, totiž ve skutečnosti vůbec neexistovala a i ve filmu je jaksi navíc, aby diváka provedla zprvu neuvěřitelně kostrbatým rejem flashbacků a scén ze současnosti. Scott pracuje s dvouhodinovou stopáží, které by nejvíc slušelo velké měřítko a silný tah na branku. Místo toho nás ale hodinu točí v kruhu nesouvisejícími návraty do Gettyho minulosti a hlemýždím vyjednáváním s teroristy. Udržet divákovu pozornost se nedaří, protože flashbacky jsou skoupé na pointu a jejich inflace nutí zapomenout, jak je to vlastně s Gettym juniorem. Plummerovi přitom stačí jeden pohyb obočí, abyste pochopili, že jde o skrblíka a kapitalistu, jenž zaplatí dva dolary jen ve chvíli, kdy si bude moci alespoň jeden odepsat z daní. 

Hlavní tíha příběhu je tedy na matce uneseného teenagera (Michelle Williams) a Fletcheru Chaseovi (Mark Wahlberg), Gettyho agentovi pro všechno a bývalému úderníkovi ze CIA. Wahlberg je v téhle poloze asi stejně přesvědčivý jako kostěné brýle na jeho nose, zvlášť když vysvětluje, že nenosí bouchačku, protože mu dělá bouli na saku. Zhruba po hodině kličkujícího děje se konečně natrvalo přesuneme do současnosti, a ačkoliv Christopher Plummer hraje opravdu spíše třetí housle (ve filmu je dohromady deset minut), Ridley se konečně chopí otěží a nabídne nám alespoň thrillerovou koncovku.

Je to ale příliš málo a příliš pozdě. Celé to okounění v prvních dvou aktech vyjde vniveč. Michelle Williams hraje jako o život, ale nepodaří se jí pospojovat těch pár indícií, které líný scénář divákovi nabízí. Italští únosci jsou jenom figurkami a Gettyho vnuk v podání Charlieho Plummera (žádný příbuzenský vztah k Christopherovi, bohužel) je pouze jakýmsi oživlým MacGuffinem. Obrovsky promarněný potenciál nezachraňuje ani jindy zručná Scottova režie. Filmu tak chybí jak duše, tak ksicht, protože výrazný color grading a přehnané ulpívání na detailech tentokrát spíš než velké plátno evokují snahu o velké plátno v podání moderní televizních minisérií.

V redakční diskuzi jsem tohle téma rozebíral, protože Gettyho únosu by mnohem víc slušela minisérie ve stylu American Crime Story, tak jak to předloni naznačil Ryan Murphy s O.J. Simpsonem a letos s Giannim Versacem. A světe div se, už v březnu má premiéru minisérie Trust, kterou režíruje Danny Boyle - o únosu Gettyho III. Marka Wahlberga hraje Brendan Fraser a Gettyho skrblíka Donald Sutherland. Nechci rovnou tvrdit, že má Boyle lépe rozdané karty, ale Scott ve své dvouhodinovce jednotlivé linie rozkošatil natolik, že už je nikdy nedokázal dostat na jedinou kolej. Minisérie dovolí téhle komplikované historce ze života lépe vytesat postavy a věnovat víc prostoru té nejzajímavější, magnátovi Gettymu. Toho by ve Scottově variantě nespasil snad nikdo. Plummer protlačí k divákovi pár hvězdných okamžiků, ale ten Zlatý glóbus má opravdu spíš za mediální humbuk, než za dobře napsanou postavu. 

Už od první scény má přitom zkušenější divák jasno v tom, že na Gettym film stojí a padá. Škoda, že to někdo zapomněl říct scenáristovi, který až po hodině pochopí, že se měl víc věnovat fiktivnímu Wahlbergovi, jehož Fletcher působí od půlky filmu příliš strojeně, když konečně začne jednat, aniž by však publikum tušilo, co je to vlastně za člověka. Místo aby tyhle narychlo rozestavěné figurky črtaly další a další vrstvy Plummerova charakteru, rozehrávají si bokem vlastní, velmi nepřesvědčivou partii, jež graduje až školácky nezvládnutou honičkou v italských kulisách, která jako by se Gettyho už vůbec netýkala. Místo aby Scott ve finále přetáhnul diváka přes nos katarzí, servíruje dva různé filmy, mezi kterými postavy nevědomky přebíhají. Na festivalech to lze maskovat za umění, v intencích hollywoodské žánrovky je to ale vyložený průšvih, který nelze zakrýt hezkou kamerou a slavnými tvářemi. 

Přehrajte si trailer Zatímco čtyři roky starý Konzultant byl polarizujícím snímkem, kterému se dalo ledacos odpustit díky experimentálnímu scénáři Cormaca McCarthyho, u Všech prachů na světě už se do hlavy vkrádá kacířská myšlenka o další legendě, jež nestihla včas odejít. Ridleyho klasiky milujeme a přejeme mu do dalších let ještě hodně elánu. Kromě dobrého scenáristy by ale zjevně potřeboval i přísného producenta a mimořádně schopného dramaturga. A jestli ani to nepomůže, bude mu ten řidičák od režisérské sesle někdo muset sebrat. To abychom při vzpomínání na prvního Vetřelce zároveň nemuseli vytěsňovat další tři, čtyři filmy, kterými se ho snažil Ridley "vylepšit". Méně je někdy více, a tahle ani ryba, ani rak, resp. ani kriminálka, ani thriller, je cennou lekcí v tom, že i mistr tesař se v pokročilém věku může utnout nikoliv jen jednou.