Asi už to ani nemůže vypadat zištněji. Vezmete béčkového režiséra, béčkového scenáristu, ideálně kdysi áčkovou hvězdu do titulní role a s rutinním biopicem o neprávem zapadlé legendě zkusíte zaútočit na Oscary. Ano, takhle se dělá hollywoodská pásová výroba a jak ukazují případy typu Nejtemnější hodina, Bohemian Rhapsody, Jackie nebo Železná lady, vychází to. Přesně z tohoto ranku je i dojemná, leč zcela zaměnitelná vzpomínka na Judy Garland.

Tu nejspíš znáte jako Dorotku z Čaroděje ze země Oz, kde se z dětského talentu etablovala ve hvězdu první velikosti. V dalších dekádách měla úspěchy v muzikálu Setkáme se v St. Louis, druhé (z aktuálně existujících čtyř) verzi hudebního dramatu Zrodila se hvězda či vedlejším partem ve válkou pročichlé rekonstrukci Norimberského procesu. Život hrdinky zlatého věku Hollywoodu však skončil už ve 47 letech a celá její kariéra byla plná pádů do tenat závislostí i nešťastných vztahů. Prostě jasný příběh ke zfilmování.

Jediným důvodem, proč má smysl film vidět, je výkon Renée Zellweger. Ta zavzpomínala na své úspěšné roky z počátku tisíciletí a vytasila se s comebackem, který v Hollywoodu tak milují. Sama nazpívala všechny písně (a mimochodem tak vydala své debutové hudební album) a zlomenou umělkyni nastudovala opravdu precizně. Obětavý výkon je korunován povedeným make-upem (jenž si vysloužil oscarovou nominaci), i když zrovna v případě Zellweger je otázkou, nakolik se na výsledném ztrhaném zjevu podílely filmové maskérky a co si způsobila herečka nepovedenými operacemi sama. Její osobní život však nechme stranou, této roli bezesporu obětovala mnohé a vytvořila právě tak dojemný obraz, jaký zámořští diváci chtějí vidět.

Filmová verze vychází z divadelní hry End of the Rainbow, která údajně obsahuje i řadu fantaskních prvků. Ty však námezdní seriálový scenárista Tom Edge vyškrtal a režisér Rupert Goold, který má za sebou hlavně béčkový thriller Pravdivý příběh, zjevně neprotestoval. Výsledkem je proto rutinní uchopení jednoho smutného života, jež sleduje dvě časové roviny. V docela stylově nasnímaných flashbacích se vracíme k natáčení Čaroděje ze země Oz, kde mladičkou herečku bez přehánění týrá producent Louis B. Mayer. Těžko říct, nakolik se zobrazené reálie skutečně odehrály, ovšem v Garlandiných vyprávěních podobně kruté podmínky na place opravdu panovaly a tvůrci tak dávají jasně najevo svou domněnku, kde že se hereččiny pozdější problémy doopravdy vzaly.

Naprostou většinu stopáže vyplňuje hlavní linka, zaměřená především na britské koncerty z počátku roku 1969 – tedy půl rok před hereččinou smrtí. Tahle linka je bohužel zcela předvídatelná a sleduje hned několik propadů. Občas probleskne moment, který by v sevřeněji zpracovaném psychologickém dramatu měl svou výpovědní hodnotu, zde však jen rutinně projdeme řadu momentů, v nichž se musí nebohá diva vypořádat s minulostí – například zatímco ve vzpomínkách se dozvíme, že na oslavě jejích šestnáctých narozenin jí šikanující produkce odepřela dort, nyní, na sklonku života, si ho již dopřeje. Banality jsou podávané s pompézností a žádný skutečně překvapivý vhled příběh nenabízí. Jistě, taková zakázka tu vůbec nebyla. 

Řemeslně vypulírované dílo představuje stereotypní hollywoodský produkt, stojící na výkonu hlavní herecké tváře. Tahle sázka na afektovanou Renée Zellweger, která mimo flashbacky neslézá z plátna, bezesporu vyšla a oceněním je nejen získaný Zlatý glóbus, ale za pár dní možná i nejprestižnější plešoun. Nemohu říci, že bych takovému kalkulu přál úspěch, vždyť příklady Walk the Line nebo Rocketmana ukazují, že se hudební biografie dá udělat nápaditě a chytře; to však pro Judy bohužel neplatí.