Tuhle recenzi jsem si rozepsal na Gibraltaru, ve slavném britském hotelu The Rock, kde svého času Winston Churchill s Dwightem Eisenhowerem plánovali invazi do patnáct mil vzdálené severní Afriky. Proč takhle okázalý úvod recenze? Protože Nejtemnější hodina Joe Wrighta je patřičně okázalá. Natolik, že jí to možná až škodí. Pokud znáte předchozí wrightovky jako Pýchu a předsudek nebo Pokání, ale mnohem spíš třeba Annu Kareninu, můžete se právem bát, že forma zabije obsah. Wright spolu se svým dvorním skladatelem Marianellim si totiž libují v bombastické scénografii. A věru, i obyčejná jízda výtahem v Nejtemnější hodině vypadá jako pečlivě zarámovaný, dokonale nasvícený, ba až divadelní moment. Místy může tohle puntíčkářství odvádět od vyprávěného příběhu, ale osobně si myslím, že dějepis podobné omalovánky potřebuje. Nejen pro mladší publikum, i my starší si chceme při historickém opáčku trochu užít. 

Nejtemnější hodina: FOTOGALERIE

Kromě Wrightovy krasomalby a tepavého Marianelliho soundtracku, má ale snímek ještě několik trumfů, včetně srdcového esa v podobě Garyho Oldmana. Ten se s pomocí maskérské techniky proměnil v Churchilla tak přesvědčivě, že v něm herce jednoduše nepoznáte. Že je to samoúčelné a klidně se mohl obsadit typově bližší herec? Jenže Oldman hraje jako o život a vypadá famózně. Jiným hvězdám by stačilo, aby k snídani vycucly půl lahve bourbonu a nedopalek kubánského doutníku vyluxovaly z talíře s přepálenou klobáskou, míchanými vajíčky a z obou stran namazaným toastem. Churchillova brutální životospráva je v geniálním kontrastu s jeho geniálním mozkem a hurónskou image. Na post premiéra přichází snad jen s podporou pragmatické manželky (výborná Kristin Scott Thomas) a v prvních minutách musí v nepřátelském parlamentu hledat nejen podporu vlastní strany, ale i zadrhávajícího krále Jiřího VI., půvabné stenografky Elizabeth (Lily James) a vlastně i publika, které jediné ví, jak to celé dopadne. 

A nemusíte zrovna oprašovat dějepisné knihy, protože nástup Churchilla do funkce se kryje s Hitlerovou vítěznou tour napříč Evropou, která se zastavila u francouzských břehů. Británie má v Dunkirku stovky tisíc vojáků a politici hrají o čas. Má se s Hitlerem vyjednávat a naporcovat Evropu jako pověstného medvěda, nebo mají Britové poslední šanci ukázat tyranovi prostředníček, vyklidit pozice a bránit své impérium? Všichni víme, jak to dopadlo, díky Dunkirku si určitě vzpomenete i na to, jak Churchill kulišácky vymyslel slavnou operaci Dynamo, ale právě rozhodování o vztahu Británie k Hitlerovi se málem stalo jeho politickou sebevraždou. Wrightovo drama nejde přehnaně do hloubky - snaží se hlavně dát prostor Oldmanovi, aby před divákem mocnými tahy vykreslil jednu z nejslavnějších politických postav historie. Ostatní jsou pomocnými figurkami a vlastně tentokrát ani nejde o nějakou mocnou katarzi nebo velký časový rozpřah. Snímek se odehrává v řádů dnů až týdnů, začíná Churchillovým nástupem do funkce a vrcholí slavným projevem o bojích na plážích do posledního muže. 

I ten krátký úsek Churchillovy kariéry a úvod do politického zákulisí druhé světové války ovšem zvládá brilantně definovat jeho odkaz. Místo neutuchajícího optimismu a snahy se s Hitlerem nějak dohodnout sliboval Churchill už od začátku vítězství, nebo alespoň svobodu, ovšem za cenu krve, slz a potu. Snímek vás neohromí nenadálými zvraty a historii ohýbá jen kosmeticky, ale nudit se rozhodně nebudete, ať už kvůli Wrightovu stylu, nebo skvělým hercům. Oldman si pro Oscara kráčí prostřednictvím 200 hodin strávených v maskérně a čtyř stovek vykouřených doutníků, ale pochválit je třeba i Bena Mendelsohna jako Jiřího VI. - zcela jiná, podstatně lidštější stránka herce, který má jinak ve tváři vepsané záporáky. A také jiný pohled na postavu, kterou nezapomenutelně ztvárnil Colin Firth v Králově řeči. 

I v dalších rolích je tu samá britská elita, takže roztomilá stenografka Lily James trochu zapadá a je pouhou návnadou na Churchillovy smeče. To ale vůbec nevadí, protože Wrightův film nikdy neměl být víc než stravitelnou jednohubkou, co připomene významné okamžiky. Oproti předchozímu scénáři Anthony McCartena, totiž Teorii všeho, tu chybí výrazné emocionální vypětí - žádná romantika, žádné neštěstí (pokud tedy nepočítáme v makro měřítku probíhající druhou světovou válku, samozřejmě), husina vám musí naskákat při Churchillových památných projevech. 

Oněch pět týdnů v květnu a červnu 1940 bylo takových řečí plné. A v kině jim to vyloženě sekne, ačkoliv ani všechna pompéznost, kterou Wright do Nejtemnější hodiny dokázal nacpat, z ní nedělá víc než jednorázovou záležitost, další zapomenutelný oscarový životopis, který čouhá snad jen v kontextu s Dunkirkem a oscarovou šancí pro Oldmana. Není to moc, ale není to ani málo. A ty dvě hodinky v kinech rozhodně zívat nudou nebudete.