Joe Wright je svéráz. Někoho může provokovat už intoušský baret a "brejličky" na fotkách z natáčení, jiný se nechá vytočit snad až chorobným rámováním záběrů do symetrických celků, pastelových barev a nepřirozeně výrazných hudebních ploch. To všechno z jeho filmů dělá svým způsobem fetiš. Můžeme spekulovat nad tím, jak dalece je to úmysl a jak moc utrženost ze řetězu, ale u literárních adaptací z dob dávno minulých (Pýcha a předsudek, Pokání) to nádherně fungovalo, protože Wrightovo audiovizuální puntíčkářství a soustředění na herecké vedení bylo svěžím kontrastem k přespříliš vážným námětům. V soudobých filmech však Wright ztrácí oporu v podobě literárních klasiků. Jak z toho vybruslit a zachovat si vlastní image? Hanna je soubojem dvou táborů. Jeden v ní uvidí chatrnou zápletku a křečovitou snahu o přesah, druhý snad rozezná roztěkanost z dob, kdy se skrz kina proháněla Tykwerova Lola běží o život.

Hanna: FOTOGALERIE

Ano, je to hodně odvážné přirovnání, protože Tykwerův videoklip má zcela odlišnou atmosféru, ale na mnoha místech staví z podobných cihel. Hrdinky mají výraznou hřívu, dostávají hodně zabrat a skrz ušní bubínky jim proudí elektronická hudba, která starší generaci během deseti minut vyautuje. Wright se nebojí nasadit tu a tam rybí oko a sází do svého příběhu postavy tak úchylné, že mu to rychle přestanete baštit s vážnou tváří. Tahle hra se přitom chce líbit jako akční thriller. Nebo se nám to alespoň snažili nakukat kravaťáci ze studia. Podle ukázek i úvodních dvaceti minut můžete Hannu považovat za mix Leona a Bournea. Třináctiletá Saoirse Ronan někde na severu Finska absolvuje domácí výuku, ale místo matiky se učí lovit soby, veverky a zbloudilé turisty. Co si neuloví, to nemá- a její otec Eric Bana na ní třikrát denně skáče se sekerou v ruce a stejným berserkem, jaký si pamatujete ze soubojů Clouseaua s Katem.

Cílem je holčinu přeprogramovat na stroj určený k zabíjení. Nejde tu ale o sklizeň severských pytláků. Cate Blanchett, liška ryšavá ze CIA, kdysi dávno zastřelila Hanninu matku. A teď za to musí zaplatit. Na takovou fušku je ale potřeba plán a jedno velké červené tlačítko, které musí dříve či později někdo zmáčknout. Jakmile se tak stane, bude to na vás působit jako by někdo vyměnil kotouče v promítačce. Zatímco výcvik v tundře potěší zejména fanoušky Rockyho a za útěk z CIA tábora by se nemusel stydět ani Ethan Hunt, další kroky Hanny vedou do civilizace, která servíruje elektřinu, gumídky, MTV a Harryho Pottera. Na nevinnou dívku je toho trochu moc, takže když zrovna nevytírá podlahu s frajírky, co se jí snaží sbalit, utíká před partou berlínských gayů, jež od krocení transexuálů na jevišti přesedlali ke střelbě na teenagery.

Přehrajte si trailer Poslední věta vás asi trochu zmátla, ale způsob a rychlost, s jakými se mění situace ve Wrightově filmu, je třeba se duševně srovnat. Kromě ducavé hudební kulisy zkrátka musíte akceptovat, že Cate Blanchett si na lov Hanny a Bany musí vypůjčit z neoficiálních zdrojů pár starých dobrých kamarádů. Jeden z nich vypadá jako přestárlý Árijec v teplákovce, další dva jako neonacisti, co kvůli téhle fušce vzdali přednášku na FSV. Berte nebo nechte být, tenhle film nemá příliš silné atomové vazby a děj se zvrhává spíš ve snůšku impresí. Když Hanna zabloudí do perníkové chaloupky v opuštěném zábavním parku, může v tom někdo vidět paralelu s Jeníčkem a Mařenkou, ale podle mě to prostě jen Wrightovi připadalo jako sexy lokace. Jediné, co je v tomhle filmu napevno, je první a poslední věta. Všechno ostatní je exhibice, které ovšem nechybí drajv a ochota dělat věci jinak, než se sluší a patří.

Wright za svou tvrdohlavou svébytnost určitě schytá pár ran do kožichu, ale jeho film je opět technicky neprůstřelný, poskytuje velkorysý prostor hlavní hrdince (Saoirse je vynikající, Bana a Blanchett - ač nemají moc co hrát - nijak nezaostávají), a při své stopáži i celkem "skromný". Nic moc se v něm totiž nestane, což platí o nečekaných zvratech i velkolepých akčních scénách. Prostě tu nejsou... největší drama je sledovat dvouminutové čištění zubů hlavní záporačky. Takových úchylek je tu víc a člověk v nich Wrighta bezpečně poznává. A je mu vrcholně podezřelé, že takový scénář přešel přes preprodukční bludiště mainstreamu. Dal vzniknout filmu, který není ani trochu art, vypadá komerčněji než cokoliv z indie tvorby, ale rozhodně nehraje podle hollywoodských pravidel.

Rozluštit, co s tvarem, který se nehodí do žádné ze škatulek, je možná to úplně nejzábavnější.

P.S. Chemical Brothers mě nechávají chladným, ale ta symbióza v některých rychlejších pasážích je neodolatelná. Víc elektroniky do kin!